Snad již nikdo příčetný nemá iluze o koncepčnosti, systémovosti a odpovědnosti aktuální vlády České republiky. Zejména aktivistická parta bojechtivé Amazonky Jany, všeználka Mariana, stále vyděšeného světaznalého Jana, falešného proroka Vítka, a to vše pod velením uctivého amerického poskoka Petra je mimořádně nebezpečnou směsicí nekompetentnosti a neschopnosti. S následky se budeme, bez ohledu na své místo ve struktuře společnosti, podílet desetiletí. Některá rozhodnutí vlády jsou tak podivná, že vyvolávají pochybnosti o duchovním zdraví svých tvůrců.
Zářným příkladem jsou přístupy vlády a zejména resortního ministra k otázce důchodů. V zásadě jde o střet dvou koncepcí. Podle první by se měl prodloužit věk odchodu do důchodu a zvýšit tak počet zaměstnaných (tedy mj. jde o opatření na umělé snížení nezaměstnanosti). Tato koncepce znamená pouze snížení efektivnosti výroby, produktivity práce a potvrzení extensivního ekonomického růstu. Při celkově proklamovaném kursu na možné zkracování pracovní doby jde o nebezpečný protimluv. Vezmeme-li v úvahu současnou snahu výrazně zkrátit pracovní dobu nutnou pro získání nároku na starobní důchod, jde o prohlubování sociální asymetrie ve společnosti, zejména v souvislosti s druhým ministrovým návrhem (opatřením), podle něhož by finálně lidé vstupující do předčasného důchodu měli podstatně vyšší důchod než ti »řádní«. Fronty žadatelů o předčasný důchod před úřady práce jsou dostatečně varující. Obě dvě fantasmagorie a sociální zvrácenosti spojuje jednak to, že výdaje ministerstva práce a sociálních věcí dlouhodobě porostou rychleji než příjmy, a dále to, že důchody budou vypláceny na dluh.
Pana ministra to zjevně nezajímá. Za celý rok od ustavení Fialovy vlády nebyl schopen reálně zahájit práce na důchodové reformě. Podle některých členů Jurečkovy reformní komise dokonce dosud jejím členům nevysvětlil, co je vlastně jeho prioritou. Tedy jedna z rozhodujících systémových změn dříme, resp. se řídí nápady ad hoc. Jak to může dopadnout, si umíme snadno představit. Chybí jak politická priorita, tak ekonomická shoda. Přitom mezi odborníky panuje vzácná shoda na cestách k zajištění financování důchodů v dlouhodobém horizontu: zvyšování věku odchodu do důchodu po 65. roce, snížení penzí a zvýšení daňových a pojistných příjmů. Doplňkově připadá v úvahu ještě větší podpora pracujících důchodců nebo rozšíření možností částečných úvazků.
Pro levici nejsou uvedená opatření přijatelná z ekonomických, sociálních i politických důvodů. Můžeme o nich diskutovat, diferencovat mezi jejich realizačními nástroji, nicméně celkově je odmítnout jako asociální a antisystémová řešení. Pro levici musí být nepřekročitelnou linií a prioritou sociální solidarita, průběžný systém a dlouhodobá koncepce. Dosavadní praxe pravicových vlád líbivé politiky kryté penězi důchodců a na jejich účet je mravní genocidou všech, kteří se zasloužili o bohaté a stále ještě rozkrádané Česko a nyní jim je doporučován pro přežití druhý svetr. Na úplný závěr malou poznámku: důchodci nejsou jen starobní, ale též invalidní, případně sirotčí a vdovské. I o ně by se měla vláda řádně postarat.
Ladislav ŠAFRÁNEK
