I zúčastnil se náš milý premiér sympozia o světovém klimatu a klimakteriu eurounie. A protože to bylo v Egyptě, byl nucen taky si vyzkoušet jízdu na velbloudu dvouhrbém. Jenže hloupej drabař, protože snad v životě neviděl fialového premiéra, začal vyvádět, to jest tančit tu na předních, tu na zadních nohách. Petro k němu sice vyslal uklidňující signály, leč velbloud, na rozdíl od českého, moravského a slezského národa, na jeho signály nereagoval, a až teprve slůvka jeho arabského šoféra ho uklidnila natolik, že v klidu čekal, až pan premiér nasedne.
Jenže ten už zvířeti nevěřil a »čuchá tady, čuchá tam a vocasem vrtí«, jak zpívá Jan Werich ve své písničce o všetečném štěněti, až se dočuchá k drobařově zadku. Načuchá se pořádně a zvolá nadšeně: »To je ale metanu!! Toho koupím. A zabalte mi těch zvířat rovnou dva tucty. My to stádo pak vybijeme, a hned tím snížíme produkci metanu o třicet procent, jak jsem tady na summitu slíbil!«
Po návratu do Prahy svolal vládu, aby se ministrům a ministryním pochlubil, co a za jakým účelem zakoupil, a opětovně si tak vysloužil nadšený obdiv svých svěřenců a svěřenkyň. Jenže náhle do sálu vběhl vládní ochranka a něco šeptá do ucha ministru nebezpečnosti.
»Cože?!« rozhořčeně zařval vnitrák. »Tak vážení, je to tady. Jak jsem správně varoval: vzpoura ruských švábů a dezolátů!«
»Dedededefenestrace!« vyskočila zděšeně ministryně míru, vytáhla z kabelky oba své osobní kolťáky a mobilem se marně snažila dovolat do nějakých kasáren pro vojsko, které tem stejně nebylo.
»Něco mnohem horšího! Zpěv!« odpověděl vyděšeně ministr. »Však si to poslechněte,« a otevřel okna.
»Klídek,« chlácholil ministr zdravotnictví. »To bude jenom Zpěv míru. To znám, to je od Nezvala,«.
»To nebude Nezval, já to musím vědět, já přece učil dějepis,« řekl vnitrák, zatímco z nádvoří Strakovky zněl tisícíhlasý chorál velebné Hašlerovy písně:
»Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká.
Až ta nám zahyne, všechno s ní pomine
potom už nebudem žít…«
»To je dezinformace hodná koncentráku!« zvolal někdo.
»Klídek. Vždyť je to pouhá recese,« vyslal signál premiér.
»A stejně všechnu tu lúzu zajistíme,« kulil pomstychtivě oči vnitrák a vyťukával do mobilu pokyny příslušným tajným represivním orgánům.
A v odpověď se mu nesl odhodlaný refrén jiné Werichovy+Voskovcovy písničky: »Na nás neplatí, ni pouta okovy ni řetězy…« A to je konec dnešní pohádky….
Miroslav KANTEK
