Na festivalu Avante v Portugalsku

Od 2. do 4. září probíhal 46. ročník Festivalu Avante, tedy oslava deníku Komunistické strany Portugalska (PCP) Avante. Každý rok jde o jeden z nejmohutnějších, nebo vůbec největší festival v Portugalsku (včetně kulturních a jiných festivalů), a účastní se ho stovky tisíc lidí. Místem konání je Seixal, nacházející se v širším okolí metropole Lisabonu při řece Tejo na pozemku, který si za prostředky svých členů PCP pořídila po antikomunistické snaze v 80. letech tyto festivaly vytlačit. Postupně ho strana rozšiřovala a přizpůsobovala pro festivalové účely. Každý rok členové strany a mládeže spolu se sympatizanty z regionů připravují zázemí festivalu a stánky, které danou oblast reprezentují. Důležitou roli při přípravě i mobilizaci pro akci hraje Komunistická mládež Portugalska (JCP).

V předchozích letech byla ze strany kapitalistických médií snaha zaútočit na festival právě pro jeho masovost. Třeba v době covidových opatření komunistům přípravu festivalu vyčítali, protože se zde prý účastníci nakazí a nebudou dodržovat opatření proti přenosu nákazy. Komunisté ale dokázali zorganizovat akci s pravidly chránícími proti viru, jaká nebyla realizována na žádném jiném kulturním festivalu (kde na to ovšem média hlavního proudu neupozorňovala). Přes snížení počtu účastníků to byl i tehdy velký úspěch. I letos pravice prohlašovala, kvůli poklesu voličů PCP, že komunisté jsou mrtví. Ale festival dokázal, že o široké kulturní aktivity komunistů je obrovský zájem a přitáhne i nejlepší portugalské umělce a jejich fanoušky. I tento rok bylo nabito.

Všudypřítomný duch Karafiátové revoluce

Portugalsko je počtem obyvatel srovnatelné s ČR a oba národy spojuje i to, že jsou zahraničním kapitálem vytěžovány v podřízeném postavení v rámci Evropské unie – jsou využívány pro nižší mzdy pracujících a přírodní bohatství. Proto jsou přístupy PCP i pro nás inspirativní. Přijel jsem na pozvání PCP, celkem se dostavilo na 50 zahraničních delegací. Přivítal nás generální tajemník PCP Jerónimo de Sousa se stručným zhodnocením současné situace imperialistické války a krize, zpupnosti, vykořisťování i nebezpečí, které vyvolává členství země a nadvláda NATO a EU. Na festivalu je všudypřítomný duch Dubnové neboli Karafiátové revoluce, její symboly i symboly strany – tedy srp a kladivo. Karafiátová revoluce, která začala 25. dubna 1974, svrhla Salazarův fašistický režim Estado Novo (udržovaný Spojenými státy americkými pro základny jaderných zbraní a uznaný dalšími skrze členství v NATO). Revoluce proběhla za významného podílu komunistů a zahájila sociální a demokratické přeměny, které se mj. odrážejí v pokrokové ústavě. Jak komunisté zdůrazňují, i proti této ústavě pro její pokrokový význam vede reakce v zemi skrytě boj.

Fenomén Carvalhesa

Zajímavým fenoménem festivalového dění je Carvalhesa – píseň s tradičními kořeny v jednom z regionů, jež se stala v 80. letech písní stranických kampaní i něco na způsob hymny festivalu. Je hrána několikrát během dne a vždy, když ji slyší účastníci od těch nejmladších, začnou tančit specifický tanec, nebo jen poskakují.

Evropa národů, Evropa pracujících

Jako zástupce KSČM jsem se ve veřejném panelu účastnil debaty Evropa národů, Evropa pracujících, kterou vedl člen politické komise PCP João Ferreira. Byli zde i zástupci Belgické strany práce, KS Francie, Itálie a Španělska. Diskutující popisovali dopady kapitalistické krize a imperialistické války ve svých zemích a strategie jednotlivých stran, jak bránit zájmy lidí práce a dalších vrstev. Komunista z Belgie zdůraznil, že není možné ztotožňovat, ani ve zjednodušení, Evropu s monopolistickou a imperialistickou strukturou Evropské unie. To je přesně trik, který vede prounijní moc při potlačování opozice vůči dopadům unijní integrace na lidi. V diskusi byl připomenut výrok francouzského socialistického vůdce Jeana Jaurése, jenž mimochodem tvořil i nápis na nedaleké zdi. Ten zní: Kapitalismus přináší s sebou válku, jako oblaka přinášejí déšť. Vedle vývoje 30 let kapitalismu v ČR a současné krize jsem zmínil i ten den probíhající mimořádně úspěšnou protivládní demonstraci na Václavském náměstí v Praze, které se účastnili i čeští komunisté. Po debatě za mnou přišel portugalský soudruh, který před lety udržoval spolupráci mezi folklorními skupinami v Československu (konkrétně v Prostějově) a Portugalsku. Mluvil o rychlém úpadku československé kultury v 90. letech a uvedl, jak jeho přítel, nejdříve nadšený ze západních vlivů, rychle rozpoznal úpadek a pronikání převážně americké kultury.

Všestranný Alvaro Cunhal

Jako divák jsem si z bohatého programu vybral představení literární práce Alvaro Cunhala a překlady do dalších jazyků. Cunhal byl dlouholetým vůdcem PCP, hrdina antifašistického odboje (několikrát byl vězněn a uprchl), pobýval i v Československu, byl to i spisovatel a výtvarný umělec. Prózu psal pod pseudonymem Manuel Tiago. Že autorem známých knih je generální tajemník PCP, dlouho nebylo známo, přiznal to až v 90. letech. Jeho próza byla v Portugalsku i zfilmována (film Pět dní a pět nocí, později seriál Na shledanou, soudruzi). Význačným účastníkem debaty byl komunista z USA Eric Gordon, – překladatel do angličtiny Cunhalových prozaických prací, nejnověji sbírky povídek z doby boje proti fašismu. Popisoval charakteristické rysy a styl psaní Cunhala, jeho realismus a úspornost, politickou myšlenku prosvítající skrze příběh. Následovalo pojednání o významu literatury i politického přesahu A. Cunhala od italského komunisty Alberta Lombarda, jenž mluvil hlavně o Cunhalově politické knize z roku 1985 – Strana se skleněnými stěnami. Jedná se o metaforu strany, vedoucí revoluční zápas, která je ukázněná, ale průhledná pro masy v procesech rozhodování. Práce, která tehdy vyšla, byla koncepcí strany, která umožnila postavit se Gorbačovově likvidátorství při zachování vazby na portugalské pracující i orientaci na socialismus a komunismus.

Lombardo zdůraznil roli pevné orientace na lidi práce jako zásadní pro dlouhodobou práci strany, stejně jako teoretické i praktické přijetí leninismu, odmítnutí eurokomunismu, jež vedlo ke smíření se s kapitalistickým a imperiálním systémem. PCP nacházela originální spojení zápasu za ulehčení situace vykořisťovaných mas, národní osvobození, s perspektivou socialismu a komunismu, jeho místo v celosvětovém internacionálním boji (mj. pevnou součástí Dubnové revoluce byla podpora osvobozeneckého boje bývalých portugalských kolonií i v odporu proti snaze amerického imperialismu podřídit si je). Právě to ochránilo PCP tam, kde mnohé jiné strany s komunistickou minulostí selhaly a zhroutily se do »levicové« opory systému. Pro úplnost dodávám, že v češtině vyšla z prózy Cunhala-Tiaga jen jedna kniha Na shledanou, soudruzi, o dělnických bojích a způsobu práce komunistů. Miloslav Ransdorf přeložil několik Cunhalových politických textů z 90. let do češtiny – část jeho rozhovorů s novinářkou Catarinou Peresovou, kde jde o otevřenou výměnu pohledů dvou různých světonázorů, a jeho projev Komunismus včera a dnes, kde shrnuje, co je stále platné z komunistického hnutí po sérii porážek a převratů v Evropě.

Kulturní i jiné zážitky

Po dobu festivalu byl program doplňován uměním a zábavou. Na pódiích se střídala řada umělců různých stylů. První večer hrál lisabonský symfonický orchestr ke 100 letům Jose Saramaga, nositele Nobelovy ceny za literaturu, vždy spjatého s PCP. Další den na hlavním pódiu zahrála kubánské kapela, jinde zněla rocková i techno hudba. Jinde byla uváděna divadelní představení, promítalo se ve filmovém klubu. Zvláštní stan byl věnován výstavě výtvarných děl – obrazů, soch a instalací převážně současných autorů. Ve stanu věnovanému knihám kromě besed probíhal prodej knih s velice širokým záběrem. Od literatury politické po stranickou, vydání spisů Marxe, Engelse, Lenina, Cunhala…, knih klasiků i známých filozofů. V mezinárodním prostoru byly stánky zahraničních hostů, zemí i komunistických organizací. Festival je také kulinářským zážitkem, portugalské regiony tu nabízejí své speciality. Mládež má samozřejmě svůj vlastní prostor, který připravuje JCP.

PCP chce spravedlivější zemi

V závěru vystoupil na mohutném a bojovném shromáždění na centrálním pódiu sám předseda PCP, bývalý dělník Jerónimo de Sousa. Mluvil o obrovské krizi, jež se žene na miliony Portugalců a která je podněcována mocichtivostí, spekulacemi a válečným štvaním kapitalistických společností a nadnárodních monopolů – energetických, vojensko-průmyslového komplexu, potravinářských, finančních… EU a pakt NATO tvoří strukturu pro toto podřízení a vykořisťování milionů lidí. Největší monopoly navýšily v poslední době své zisky a chtějí po pracujících a malých podnikatelích, aby se obětovali. Projev zakončil slovy: »Chceme rozvinutější a spravedlivější zemi, Portugalsko, které má budoucnost. Vybudujeme ho! Víme, co jsme a čím chceme být: jsme a chceme být Komunistickou stranou Portugalska s její historií, bojem, identitou a projektem budoucnosti.  Stvrzujeme její třídní charakter jako strany dělnické třídy a všech pracujících, která nejlépe hájí zájmy a aspirace všech antimonopolních tříd a sociálních vrstev. Zdůrazňujeme její nejvyšší cíl, jímž je vybudování nové společnosti bez vykořisťování a útlaku, tj. socialismu a komunismu. Jsme strana s nezaměnitelnou identitou, důvodem své existence, síly a nezastupitelné role. Jsme a budeme vždy s pracujícími a lidem, vždy za národní suverenitu a nezávislost, vždy za internacionalistické zásady, jsme a budeme KS Portugalska, strana, k níž se hrdě hlásíme! Ať žije Festival Avante! Ať žije internacionální solidarita! Ať žije Komunistická mládež Portugalska a mládež! Ať žije PCP!«

Festival dokazuje, že PCP si dokázala udržet komunistickou zásadovost i širokou základnu a přesah, který není vázán pouze na silnou historii Dubnové revoluce, ale i na nedávné a současné boje a tvorbu nové, nevykořisťovatelské skutečnosti. Je inspirátorem i v umělecké sféře a pro všechny generace včetně těch nemladších. Přitom neopouští své principy, dává jim současný obsah, ukazuje perspektivu zápasu za národní a bezprostřední lidové zájmy proti monopolní a imperiální zvůli v kontextu internacionální a revoluční cesty pracujících k socialismu a komunismu.

Ondřej KAZÍK

FOTO – autor (1) a jeho archiv