Baráky u Svatobořic. Pohled do dějin 1914-1950

Takový byl název putovní výstavy studentů muzeologie Filosofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Byla k vidění do konce srpna v zadním traktu objektu staré lékařské fakulty na Joštově ulici. Řada panelů byla doplněna o vitríny s trojrozměrnými dobovými předměty a nechyběly ani projektory.

Samotný tábor vznikl už v začátku první světové války, kdy se užíval pro ubytování uprchlíků z Haliče a Bukoviny. Po válce zde byl brněnský městský starobinec a chudobinec a karanténa pro slovenské vystěhovalce. Od roku 1935 zde sídlily četnická stanice a škola. S podzimem 1938 tu našli azyl čeští vyhnanci ze zabraného pohraničí, uprchlíci z Rakouska, kteří museli odejít ze země před nacisty pro své demokratické přesvědčení, a po válce za drátěným plotem také henleinovci, kteří škodili naší republice. Nejsmutnější kapitola jeho historie se začala psát po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy v nově zřízeném internačním táboře zavírali Němci příbuzné vojáků a politiků, kteří odešli bojovat do zahraničí. Mj. zde byli internováni rodinní příslušníci Ludvíka Svobody, Karla Klapálka nebo i bratr Karel parašutisty Jana Kubiše. Také sochař Otakar Španiel či spisovatelka Marie Pujmanová. Nějakou část internovaných tvořili také Židé a slovenští partyzáni. Za války táborem prošlo až 3500 osob. Po válce zde byli zajatí Němci a čeští kolaboranti, pak německý starobinec a naposled řečtí levicoví uprchlíci.

V roce 1950 byla činnost tábora ukončena a budovy se částečně využívaly k různým účelům. Tábor po roce 1989 upadl v zapomnění, ale nezměrným úsilím badatele a spisovatele Jana Kuxe zde od roku 2017 funguje muzeum a Památník. Výstavba netrvala ani tři roky a vyšla na necelých sedm (!) milionů korun.

Odborným poradcem je JUDr. Jan Kux, autor knihy Internační tábor Svatobořice a zároveň celé řady publicistických statí a článků s touto těžkou a málo známou kapitolou druhé světové války. Je to práce o výjimečnosti a jedinečnosti tohoto lágru s vězni bez soudu, jediného svého druhu v evropské válečné historii.

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s iniciátorem myšlenky a stavby Památníku internačního tábora Svatobořice Janem Kuxem

Jak dlouho trvala příprava zřízení Památníku a muzea?

Záleží na úhlu pohledu. Pokud bych to bral v souvislosti s dobou, po kterou jsem sbíral podklady pro knihu, až po její vydání, jen to trvalo dvacet let. Stavět nějakou pietu bez opěrného bodu s hlubším pohledem do historie válečných dějů, ale i do onoho místa, asi totiž dost dobře nejde. Po sametu se zdálo, že snad se nic takového stavět nebude. Byla to léta různých jednání nejednání. Jinými slovy, byl to zápas proti malému vědomí či vůbec nevědomí o této pohnuté historii a mnohdy i u představitelů veřejné správy. Často padala otázka: Co z toho budou lidé mít? Kolik to přinese korun? Nebo že válka už nikoho nezajímá, že je to zbytečné atd. Do okamžiku rozhodnutí, že se Památník zbuduje, uplynulo dalších dvacet let.

Vlastní příprava rekonstrukce původní budovy, která válečnou dobu zažila, včetně jejího okolí s pietním místem trvala asi rok, poté byla zahájena vlastní rekonstrukce budovy dnešní pamětní síně, ale i okolí Památníku s pomníkem. Současná podoba byla dokončena zhruba do dalších dvou let. Slavnostní odhalení a zahájení provozu Památníku lágru Svatobořice se uskutečnilo v říjnu 2017 za účasti premiéra.

Kdo se na tom veškerém úsilí podílel?

U státu či samosprávy nebyla jistota, že se stavba »rozjede«. Když jsem našel inzerát, že se zmíněná budova prodává, jako jedna z mnoha do té doby téměř identických staveb z válečného období, prostě jsem zašel do realit a projevil o ni zájem. Pochopitelně v mém nejbližším okolí to vyvolalo rozruch a zájem o to, co tam budu podnikat. Jsem totiž rodák ze Svatobořic, a navíc náš rodinný dům doslova sousedil s objektem lágru, který byl jen padesát metrů od plotu s ostnatým drátem. Soukromá firma, která si nechala vyložit můj zájem na stavbě Památníku – byla to firma Wiky z Kyjova – prostřednictvím svého vlastníka se po několika jednáních na místní radnici mých plánů ujala a rozhoupala i místní samosprávu k akci. Ale opravdovým impulsem k zahájení stavby byly peníze, které poskytl tehdejší hejtman Jihomoravského kraje dr. Michal Hašek. Rekonstrukce mohla začít rychleji, a hlavně rozhodněji.

V čem byl největší problém?

Žádný stěžejní problém po rozjezdu prací již nebyl. Snad jen s blížícím se 75. výročím zřízení Internačního tábora ve Svatobořicích, což bylo 17. září 2017. Je pravdou, že se trochu šturmovalo a že se nakonec, vlastně celkem ve velmi krátké době, podařilo Památník vybudovat.

Kdo stavbu financoval?

Otázka financí je v těchto případech základní. O náklady se podělil autor knihy o lágru, firma Wiky, zdejší obecní úřad, Městský úřad Kyjov a dotace Jihomoravského kraje. Přibližně každý přispěl svým dílem. I když jsme žádali o pomoc u institucí vyšších, nepochodili jsme.

Kdo muzeum provozuje?

Už v průběhu stavebních a terénních prací bylo jasné, že Památník bude někdo provozovat. Jednou z variant byla i možnost, že bude zařazen pod Památník Lidice, stejně jako třeba Ležáky. I přesto, že je budova prohlášena za kulturní památku, toto úsilí zatím vyznělo na prázdno. Od té doby se totiž v Praze vyměnilo několik ministrů kultury, v jejichž kompetenci je toto rozhodnutí. Než jsme na osobních jednáních toto dojednali, již zde byla politická změna. Vždy když k ní došlo, tak jsem blahořečil Ing. J. Kouřilovi, majiteli firmy Wiky, že jsme nemuseli na startu akce prožívat tuto nedůstojnou letitou úřednickou kalvárii bez výsledku. Zasvěcovat stále nové a nové úředníky, vysvětlovat, přesvědčovat a to několikráte dokola. To vyčerpání snad dokonce ukazuje na marnost snahy o dosažení odpovídajícího piedestalu těm, kteří si památník nepochybně zaslouží. Ale co je to proti tomu, kdy mne tato myšlenka na začátku 60. let minulého století doslova posedla. Dnes muzeum provozuje Obecní úřad Svatobořice-Mistřín.

Zúčastnil se otevření někdo z pamětníků?

To je správná otázka. Ano, byla zde skoro desítka pamětnic a pamětníků té zlé válečné doby. Především však musím jmenovat podplukovníka Stanislava Bodláka, který se jen o 14 dnů tohoto slavnostního zahájení provozu Památníku nedožil. Byl u řady jednání, dělal řadu let, co mohl, ve prospěch této věci. Jemu patří můj velký dík, že mne držel někdy doslova nad vodou, stejně tak, jako moji příbuzní za války drželi jeho jako vězně potravinami při životě. Byly okamžiky, kdy jsem přestával věřit této výjimečné myšlence i její realizaci.

Na zahájení přišla i jeho sestra, která plakala a nevěřila, že se tohoto okamžiku dožila. Podobné pocity měl Ivo Pleskot na invalidním vozíku či nejmladší arestovaná holčička, dnes ing. Alena Staňková z Prahy aj. Pro mne bylo velmi důležité, že se toho odpoledne dožili, jen ti mi totiž věřili. Jsem rád, že se alespoň hrstka z nich mohla účastnit, i když ve vysokém věku. Dnes jsou i mnozí z nich ve svém nebi.

Považujete současnost dnešního Památníku za konečný stav?

Ne, ani zdaleka. Pokud bych to mohl říci v procentech mé třeba spokojenosti, je to jen ta základní polovina mého záměru. Jsou další možnosti, co zde lze dobudovat, vylepšit, aby dílo i záměr byly kompletní. Víte, to všechno je již explicitně řečeno v mé knize o lágru. Stačí si ji jen pročíst a vytvořit z myšlenek sofistikované hmotné dílo, které promluví, tak aby válečná historie nezapadla. Jak ukazuje současnost, je to více než nutné. Což by měl potvrdit každý historik i futurolog. No a já jsem i dále altruista, protože to vůbec nedělám jen pro sebe. Někde jsem napsal, že moje práce nekončí stavbou Památníku. Už dnes jsem na stopě dalším překvapením, která nám záhy přinese badatelská práce. Což je pro práci poctivého historika symptomatické.

Jaké je vaše životní krédo?

Možná se hodí toto: Zapomněl mnohé tenhle lid a otvírá zpět vrátka. K moudrosti cesta dlouhá je. A paměť? Ta je krátká! Není to z mé hlavy ani z hlavy historika, ale je to poselstvím našeho povídání.

Tibor DÁVID

FOTO – autor a archiv Jana KUXE