Ještě zhruba tak před rokem, dvěma, se zdálo, že tato republika má pořád ještě možnost nějaké rozumné volby, kam dál směřovat. Přinejmenším v této dekádě, a to především hospodářsky, návazně sociálně i politicky.
Protože karty již byly dříve rozdány především velkou privatizací, po které se tady nejvíce etablovali němečtí firemní giganti jako Siemens či Volkswagen (s desítkami německých, ale i českých subdodavatelů), tak nejvíce pravděpodobnou se zdál být ještě hlubší průnik české ekonomiky – byť v hodně subalterní pozici – do ekonomiky německé. Nebyla by to fatálně chybná varianta. Německo se v rostoucí míře stává lídrem celounijní ekonomiky, a to v neposlední řadě i díky jeho strategicky pojatému globálnímu hospodářskému rozkročení. Protože se jeho pozice – zvláště po brexitu – dále zvýrazňovala, bylo možné očekávat, že z tohoto česko-německého partnerství může česká strana přiměřeným způsobem profitovat (pohled na výplatní pásku zaměstnanců mladoboleslavské Škodovky je tak inspirativní i pro jiné obory a odvětví).
Hospodářskou spoluprací k partnerství
Na základě spolupráce či propojení vědecko-výzkumných kapacit, poměrně dobré infrastruktury a potenciálu řady klíčových oborů na straně jedné, a pořád ještě srovnatelně laciné české pracovní síly na straně druhé, a hlavně díky možnosti držet chod české i německé ekonomiky i běžného fungování milionů domácností díky levným a spolehlivým dodávkám jak uhlovodíků, tak spousty metalurgických či chemických surovin a komponentů hlavně z Východu se dlouhou dobu zdálo, že jde o dobře namazané stroje prosperity. Nejen čistě ekonomické – měřeno rostoucí životní úrovní většiny rodin na obou stranách, ale třeba i co se týče posilování bezpečnosti (minimálně na evropském kontinentě). Vedle kooperace ve »velké ekonomice« třeba též proudem desítek milionů turistů z Ruska či Číny poznávajících země bývalých protivníků nedostupných po celá nekonečně dlouhá desetiletí trvání studené války.
Nešlo tedy jen o vzájemnou finanční výhodnost postupně zesilovaného ekonomického bártru, kdy z Východu na Západ směřovaly převážně suroviny a energie, kdežto opačným směrem šel zase export evropské hotové produkce nejvyšší jakosti (plus know how odpovídající požadavkům čtvrté průmyslové revoluce). Tato narůstající vzájemná závislost měla svou ekonomickou logiku. Při nasycenosti evropských trhů byla expanze východním směrem, kde jsou velmi výhodná odbytiště zboží i služeb na trhu čítajícím – co do počtu konzumentů – asi trojnásobek kapacity trhu (západo)evropského hospodářského prostoru, v součtu okolo půldruhé miliardy obyvatel jen Číny a Ruské federace oproti asi půlmiliardě Evropanů, ekonomicky velmi racionální. I s tím, že – vedle záměrně rostoucí provázanosti svých hospodářských struktur a mechanismů – se geopoliticky neméně významným ukazoval i průvodní rys tohoto »partnerství z rozumu«: posilování celkové vzájemné závislosti a nepostradatelnosti. Hospodářští partneři spolu obvykle neválčí – byznys je obvykle chodníkem míru.
Letos v dubnu to bylo právě sto let, co byl tento model spolupráce Východ-Západ na základě »noční« diplomacie v Rapallu v poversailleském období mezi dvěma evropskými mocnostmi poraženými ve Velké válce – dříve vilémovským Německem a podobně romanovským Ruskem, v té době již Sovětským svazem, otestován v praxi. Tedy mezi oběma státy v té době silně ostrakizovány především krátkozrace se chovající triumfující Francií či Velkou Británií. Načas – prakticky po druhou a třetí dekádu 20. století – přinášel oběma partnerům, jak Rusku, tak Německu, model ekonomických vazeb životně důležité zamýšlené efekty.
Dvě dekády hospodářské expanze
Dohoda z Rapalla (12. 4. 1922) umožnila jak urychlenou industrializaci Ruska. Již v roce 1928 dosáhla hrubá produkce ruského velkoprůmyslu 152 % předválečné úrovně a v dalším desetiletí díky strategicky pojatému střednědobému plánování formou pětiletek se dříve poloagrární Rusko transformovalo do podoby nečekaně odolného subjektu. SSSR – přes počáteční debakly, kdy jen za půl roku (od léta do zimy 1941) ztratil cca dvě pětiny svého průmyslového potenciálu – byl brzy nato schopen úspěšně čelit spojeným silám wehrmachtu (posíleného o divize řady evropských států a až na výjimky nevýznamných neutrálů typu Švédska, Švýcarska či Španělska, ale ne spojenecké Velké Británie). A výsledek poslední války v Evropě dokázal SSSR naprosto zvrátit ve svůj prospěch – a to na úkor svého dřívějšího hospodářského partnera – hitlerovského Německa a jeho satelitů.
Pokud jde o Německo, podobný efekt – bohužel s notně militaristickým nátěrem, ale za použití prakticky analogických metod ekonomiky řízené s pomocí plánovacích nástrojů (jakými jsou systém norem spotřeby, výkonů či obsluhy a soubory závazných ukazatelů) – měla rapallská ujednání také pro ekonomiku tzv. Třetí říše. Byly to nejen ruské průmyslové suroviny a energie, ale také třeba dodávky pšenice či chemikálií, které významným dílem (vedle třeba úvěrů od amerických bank) katapultovaly Německo koncem 30. let do pozice evropského hospodářského hegemona. Navíc geopoliticky hledícího hodně východním směrem – až ke stále ambicióznějšímu císařskému Japonsku coby klíčovému asijskému spojenci v cestě ke světovládě.
Uměli to Němci i Čechoslováci
Tyto historické reminiscence výhod a rizik těsných hospodářských partnerství neuvádíme v této úvaze vůbec náhodou. Pokus reprízovat zmíněný rapallský model těsné vzájemné rusko-německé spolupráce (opět ve schématu levné ruské energie a suroviny výměnu za kvalitní německé produkty) prakticky od 70. let minulého století byl na základě východní politiky kancléře SRN Willyho Brandta však úspěšně zvládán jen do doby, než jiní globální hráči – především Spojené státy – časem vyhodnotily jeho rizikovost vůči snahám o vlastní globální hegemonii. Byť, ve zcela jiné politické konstelaci, měla obchodní výměna Československo – SSSR po druhé světové válce asi o dvě dekády delší trvání než ta německo-ruská. Není přitom podstatné, že se odehrávala i v menších rozměrech; důležité je, že vykazovala fakticky podobné rysy a efekty. I tehdejší československé firmy měly na východ prošlapané dobře prošlapané pěšinky. Proto by nynější případná koordinace mezi německými a českými firmami – jakkoliv by se mohly někdy ocitnout i v pozici konkurentů při snaze pronikat na ruském/čínském trhu – tak v principu nemusela být nepřekonatelným problémem, ba spíše naopak.
Jakkoliv se zdála být ještě docela nedávno tato strategie racionální snad ze všech možných hledisek – a navíc dodejme, že těžiště high tech inovací se v posledních dekádách stále zřetelněji sune právě dálně východním směrem, především k Číně, ale i k Ruské federaci, a varianta (po boku Německa) kooperovat s globálními lídry ve vývoji a aplikaci moderních technologií má nezpochybnitelnou logiku – nyní je stále zřejmější nárůst spektra extrémně nepřátelských faktorů právě vůči tomuto směřování. Proto mluvíme o riziku, že torpédování německých »asijských iniciativ« bude mít fatální důsledky nejen pro Německo samotné, ale sekundárně i pro Českou republiku, a to již v bezprostřední budoucnosti. Proto říkáme, že křižovatku jsme již nejspíš minuli a že nová cesta bude nejspíše plná nástrah.
Odhadnout rozsah následků je obtížné
Protože autor této úvahy není vůbec milovníkem katastrofických prognóz, již proto ne, že vždy existuje syndrom »sebenaplňujících se proroctví«, tak se omezí jen na heslovité nástřely oněch »nástrah«, aniž by je na tomto místě detailněji rozváděl.
Především je to již částečně probíhající ztráta pracně vybudovaných odbytišť zboží na východních trzích. Jde o důsledek celého selektivního seriálu balíků embarga, kdy ekonomové zase museli sklapnout podpatky před politiky ve »vyšším« zájmu, aniž se někdo obtěžoval vyčíslením nákladů této piruety. Často sledujeme ukončení licenčních výrob (a tudíž ztrátu tržeb, mnohdy půjde i o odepsané investice, což znamená storno fáze vzájemného generování současných profitů (nejen finančních, ale třeba i co se týká zaměstnanosti apod.), ale – a to se týká budoucnosti – obtížně vyčíslitelné ztráty v důsledku postupného rušení kontaktů na poli základního i aplikovaného výzkumu (často včetně rušení studentských výměn, odborných stáží apod.).
Dost dobře nejde rozsah celkových ztrát – v důsledku praktik »střelby i do vlastní nohy« – zatím spolehlivě predikovat. Seznam dalších oblastí embarga neznáme, navíc vyčíslení dopadů bude záviset kromě jejich rozsahu a struktury i na délce trvání. Krajně obtížné je proto predikovat nejen vyčíslení celkových, resp. multiplikačních negativních dopadů na domácnosti, firmy a vůbec chod společnosti, ale také na budoucí vývoj klíčových makroekonomických parametrů. Otázka prvořadé důležitosti zní: Podaří se udržet alespoň stabilní hladinu produkce základních odvětví, jako jsou průmysl a v něm speciálně potravinářství? Zdá se, že v podmínkách plošně a rychle rostoucí cenové hladiny prakticky všeho zboží a služeb to nejspíše bude při klesající koupěschopnosti občanů téměř neřešitelný problém (spotřeba domácností totiž představuje více než polovinu hrubého domácího produktu), a pokles reálné kupní síly nevěstí nic dobrého.
Navíc česká daňová soustava je natolik pokřivená, že v posledních letech zase není schopna zajistit dostatek peněz pro krytí veřejných výdajů (chybí asi 0,3 bilionu korun) a tato země rychle směřuje k rozpočtovému/dluhovému kolapsu. Málokdo si uvědomuje, že podmínkou fungování této země je nutnost si denně zvýšit veřejný dluh asi o jednu miliardu korun…a ještě méně lidí tuší, jak se z této dluhové oprátky vysmeknout. Bude to hodně bolet, pokud někdo z politiků se k tomu vůbec kdy odváží.
A to mluvíme jen o ekonomické stránce a úplně stranou ponecháváme další nepřehlédnutelné aspekty zpřetrhání hospodářských vazeb, především hluboké narušení tak pracně budované vzájemné důvěry mezi státy a národy (nejen) na evropském kontinentě, o riziku rozšíření vojenského konfliktu do apokalyptických dimenzí ani nemluvě. To už by se nejednalo jen o přežití výpadků dodávek plynu hlavně v zimních měsících…a netýkalo by se to zdaleka jen českých domácností.
Čím hůře, tím lépe?
Ale protože jistá část filozofů trvá na svém, že totiž »bytí formuje vědomí«, nikoliv naopak, jak to praví část druhá, hojně rozšířená mezi propagandisty a dalšími všemocnými mágy z branže píár, potažmo i mnohými politiky (a autor patří do skupiny první), lze závěr této úvahy vyladit snad do méně pochmurného odstínu než předešlý odstavec.
Paradoxně lze totiž říci, že by pro prozření inteligentnější části současné evropské populace nebylo nic prospěšnějšího, než kdyby se – aspoň načas – ten chmurný scénář přece jen tu a tam naplňoval. Bohužel enkláv těch lidí, kteří osobně kdysi zažívali hlad a bídu, nemluvě o válečném utrpení, je v Evropě docela pomálu. Generace, co v mladším věku zažívali běsy druhé světové války, je již biologicky na odchodu. A jejich děti, tím méně vnoučata, mají často jejich vzpomínky za senilní blouznění. V nedávném srbsko-chorvatském konfliktu se ve střední a západní Evropě jen málokdo orientuje, politické a mediální veletoče při přepisování historie (třeba ohledně vrahů bratří Mašínů či zvěrstvech banderovců) zmatek u rostoucí části dospělé populace jen dovršují. Dnešní čeští čtyřicátníci, padesátníci většinou považují třeba dvacetiletou dobu Husákovy normalizace za nesrovnatelně horší než šest let protektorátních. A s tímto postojem již byli polistopadovým vývojem katapultováni nejen do učeben a za katedry vysokých škol, ale často i do vrcholových politických pozic, do médií, do zákonodárných sborů atd. A to zcela pomíjím doslova diverzní účinkování spousty neziskovek (jistě s výjimkou těch působících v oblasti charity či sociální péče) přisátých k rozpočtovým výdajům tuzemským i zahraničním.
Málo platné, osobní prožitek je obvykle mnohem důraznější impulz ke změně názorů než tak pohodlné sledování mainstreamových médií. Proto – jakkoliv bolestné by to mohlo pro spoustu lidí, hlavně mladších být – se nezdá být tak úplně od věci skoro hororový scénář, kdy si na vlastní peněžence, na (ne)možnosti se dosyta najíst, vegetovat pár měsíců v chladnějším bytě, posluchárně či pracovišti (pokud vůbec bude práce v oborech, kriticky závislých na ceně spotřebovávané energie a dál se kvůli nucenému propouštění nezvýší nezaměstnanost), na klesající kupní síle výplaty či stipendia osobně a bezprostředně ověřit, co všechno obnáší nedávná razantní změna směru na křižovatce: Místo vzájemně prospěšné spolupráce jít na konfrontaci, zatím naštěstí pořád ještě bez nutnosti vzít do ruky samopal. Byť ani tato fáze vývoje dnešního geopolitického střetu není zdaleka zažehnána.
A to může být fáze prozření a následně tlaku stále větších počtu lidí na své dobře zvolené zastupitele na všech úrovních, aby nejen pochopili bytostný a sebezáchovný obsah požadavku Česká republika a zájmy jejich obyvatel na prvním místě, ale aby vše pro to dělali. Protože cesta, na kterou jsme nedávno z křižovatky zabloudili zčásti omylem, zčásti dobře režírovanou komedií chladně kalkulujících cyniků – a nejen v této republice, ale začasté i u mnoha našich evropských sousedů, vede jedině do pekel.
Jaroslav ŠULC
7 komentáře
V kapitalismu jsou války prostě nevyhnutelné.
Fakt neznáte vtip na KSČ z tohoto tisíciletí?
Čínská diplomacie. Personál čínského konzulátu v Manchesteru surově napadl pokojné demonstranty z Hong Kongu na veřejné ulici před konzulátem. Některé se snažili odvléct do prostor konzulátu. Doufám, že britská vláda výkope ty čínské gaunery ze země. Jinak se to bude opakovat.
Vnitřní zadluženost Číny je cca 8 bilionů dolarů. To je hodně peněz dámy a pánové. Hodně peněz i na druhé největší hospodářství světa.
A vnitřní zadluženost Čechistánu, např. v podobě nedostavěné dálniční sítě a neexistujících vysokorychlostních železnic, je kolik biliónů dolarů?
Kitajskij Mir je stejně nechutný jako Russkij Mir.
V ANO se bude přeměřovat.
(Omlouvám se)
Kandidát na prezidenta by měl být člověk s velkým Č.
Komentáře jsou uzavřeny.