Albánie se vymaňuje z izolace

Albánie je země hor, nedotčené divoké přírody, ale také krásných písčitých mořských pláží. Země, kde ani dnes neřeší vodu, a dokonce s ní plýtvají. Země, jež byla dlouhá desetiletí v mezinárodní izolaci, a proto zde narazíte na velmi podivuhodné věci. Země, která se již naplno otevřela světu a turistickému ruchu, přesto je to stát z evropského pohledu velmi chudý, a současně bohatý na suroviny. Velkou devizou jsou pracovití a přátelští obyvatelé.

Šedesát procent plochy země pokrývají hory s divukrásnou přírodou. Potkáte v nich medvědy i vlky, a když budete mít štěstí, tak vysoko v oblacích spatříte albánského orla, který je chráněným ptákem na pokraji vyhynutí. Snad právě proto ho mají Albánci na státní vlajce. Čtrnáct přírodních parků v rozlohou poměrně malé zemi (28 748 kilometrů čtverečních) je však ukázkou, že země si je vědoma své výjimečnosti a chrání toto bohatství. Místní nazývají svou zemi Shqipëria, jejich jazyk nemá nic společného s jazyky okolních národů, jako jsou na severu Srbové, Černohorci nebo na východě Makedonci či na jihu Řekové. Ostatně jako samostatný národ se postupně vytvořili ve starověku z ilyrijských kmenů. Malá země, jak je zvykem v historii, neustále bojovala za svébytnost proti mocnějším sousedům – Řekům, Římanům, Turkům, Bulharům, Srbům. Ve středověku, v 15. století, ovládla území Albánie na půl tisíciletí Osmanská říše, což se projevilo v celé společnosti a architektuře a mj. také v náboženství. Dodnes 60 procent Albánců vyznává islám, zatímco křesťanství je zanedbatelné. Turecký vliv je nadále patrný v mnoha směrech.

Neblahé Hodžovo dědictví

Nejprve se podobal Josifu Broz Titovi, když jako partyzánský vůdce měl lví podíl na osvobození Albánie od fašismu. Enver Hodža po 2. světové válce získal obrovskou popularitu a v prosincových volbách 1945 dostala komunistická Albánská strana práce 93 % hlasů. Záhy nastolila v zemi diktaturu s jedinou povolenou stranou. Hodža vládl až do své smrti v roce 1985 a přivlastnil si neomezenou pravomoc a funkce mj. předsedy rady ministrů, ministra zahraničí, ministra obrany, hodnost generálplukovníka a pochopitelně vedení strany. V tomto období Albánie rozhodně nevzkvétala, spíše upadala, hlavně hospodářsky. Hodža postupně měnil politické směry jednou na Sovětský svaz, pak na Čínu, a když se rozešel se všemi, dokonal mezinárodní izolaci obavou z útoku ze všech stran. Hospodářské paradoxy dosáhly vrcholu v 70. letech. Motorová vozidla byla s výjimkou motocyklů pouze ve vlastnictví státu a společenských organizací, protože chybělo palivo. V zemi byly zakázány dokonce i psací stroje. Maximálně povoleným soukromým vlastnictvím byly čtyři slepice. Hodža nechal nesmyslně vybudovat po celé zemi 170 tisíc železobetonových bunkrů, které jsou dodnes živým svědectvím doby. V poslední letech života trpěl stihomamem a schizofrenií.

Krevní msta stále živá?

Albánci považují rodinu za vše a jsou ochotni za ni položit i život. Podobně jako na Sicílii se dávný středověký zákon krevní msty prý udržuje v Albánii dodnes v odlehlých horských oblastech na severu. Vyprávět o vendetě by mohli horalové z údolí Thethi. Třeba o zvyku, že vrah se musel zúčastnit pohřbu své oběti. Pokud by nepřišel, rodina zavražděného by to považovala za urážku a ke smíření rodin by bylo daleko. Prapodivných, neuvěřitelných zákonitostí vendety je řada.

Modrá perla Balkánu

Z města Drač (albánsky Dürres), jež je hlavním přímořským turistickým centrem, jsme se vydali autobusem směrem na východ. Cestou jsme neustále kopírovali železniční trať vedoucí do Elbasanu, průmyslového centra s obrovskými ocelárnami ze 70. let minulého století, které po změně režimu v roce 1991 postupně zastavily provoz a změnily se v hromadu železa. Až v roce 1999 se turecký investor dohodnul s vládou, že obnoví výrobu. Našim cílem však bylo město Ochrid s přilehlým Ochridským jezerem, přezdívaným Modrá perla Balkánu. Jezero sopečného původu leží v nadmořské výšce kolem 700 metrů. Má rozlohu téměř 350 kilometrů čtverečních a dosahuje největší hloubky až 285 metrů, průzračně čistá voda zaručuje až 20metrovou viditelnost. Rozkládá se ze dvou třetin na území Severní Makedonie, zbývající leží v Albánii. Také historický Ochrid je severomakedonský a hlavním turistickým lákadlem této země. Památkou světového dědictví UNESCO je jak přírodní, tak kulturní část.

Ochrid (původně řecky Lychnidos ze 4. století př. n. l.) je město s neuvěřitelným množstvím 365 kostelů, na rozdíl od převážně muslimské Albánie většinou pravoslavných. Svatostánkům vévodí chrám sv. Sofie s nádhernými freskami a ikonami z 11. století. Ochrid má propojení i k nám, usadili se zde z Velkomoravské říše vyhnaní žáci Cyrila a Metoděje sv. Kliment a Naum. Nad městem se vypíná Samuelova pevnost, koncem 10. století dokonce centrum Bulharské říše. Roku 1014 byl car Samuel poražen Byzantinci, kteří následně všem zajatcům, ale také obyvatelům Ochridu vypíchali oči. Dějiny města později ovlivňovali Osmani a Srbové.

Z přístavu jsme si vyjeli malou lodí na okružní cestu. Pravda, Prezidentskou vilu maršála Tita, tyčící se na romantickém útesu, jsme nespatřili. V restauraci jsme si dali vyhlášeného ochridského pstruha. Mimochodem, místní šperkaři vyrábějí ze šupin pstruhů proslulé ochridské perly, které obalují zvláštní směsí, jejíž výroba je přísně uchovávaným tajemstvím. Při návštěvě Severní Makedonie jedním takovým perlovým náhrdelníkem byla obdarována britská královna Alžběta. Před odjezdem do Drače jsme se osvěžili zmrzlinou. Velmi levnou, za kopeček jsme v přepočtu na místní dináry dali 12 korun.

Fenomén Mercedes

Tato světoznámá německá značka automobilů je v Albánii fenoménem. Snad každé druhé auto má na karosérii trojcípou hvězdu v kruhu. Po roce 1991 se sem začaly ojetiny mercedesu dovážet v obrovském množství. Nejen kvůli kvalitě, ale důvodem prý byla jedna zvláštnost – v Albánii byl obrovský nedostatek nafty, a ta, co byla k dispozici, byla vhodná jen pro traktory a… pro mercedesy, jejichž motory si s nízkou kvalitou pohonné hmoty dokázaly poradit. Dnes už se prohánějí po albánských silnicích i poslední modely nejen mercedesů, ale i dalších světových značek včetně našich škodovek.

Roztroušeni po světě

Také Albánci patří k národům, kteří vzhledem k neustálým politickým změnám a vládcům často emigrovali, a jsou roztroušeni po celém světě. Říká se, že dnešní tři miliony obyvatel jsou vlastně menší polovinou těch Albánců, jež žijí za hranicemi. Velký exodus nastal také nedávno, v roce 1991 po změně režimu okamžitě emigrovaly po moři statisíce obyvatel do Itálie. Vždyť z jihoalbánského přístavu Vlora do italského Brindisi nebo Bari to není lodí po Jadranu daleko. Ale řada Albánců odchází do Německa, Rakouska, Itálie či dalších západoevropských zemí za lepším výdělkem, a když si naspoří, vracejí se domů postavit obydlí a… koupit si mercedes.

Vladimír SLOBODZIAN

FOTO – autor