Na co NATO?

Není to můj titulek. Už někdy na přelomu 50. a 60. let minulého století toto bylo napsáno na obálce mládežnického časopisu Věda a technika mládeži, a i tehdy se autoři článku zamýšleli nad touto otázkou.

Co je NATO? Určitě to není neznámá zkratka, ale co vlastně zosobňuje? Česky (oficiálně) znamená Organizace severoatlantické smlouvy. K pochopení smyslu paktu může pomoci internetový »tahák« pro maturanty: »NATO je organizace, jež má za hlavní úkol politickou a vojenskou spolupráci všech jejích členů podle čl. 51 Charty Spojených národů … všichni členové Aliance jsou povinni chránit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.« Abychom měli i oficiální vyjádření, české ministerstvo národní obrany píše: »Základním posláním NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Od počátku existence pracuje Aliance pro vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě, založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního státu.«

Máme tedy jasno, o čem se mluví. Je třeba konstatovat, že většina české populace se s členstvím ČR v paktu dlouhodobě ztotožňuje. V posledním půlroce podpora ještě poněkud stoupnula, ale i v roce 2011 bylo pro účast 70 % občanů (souhlas určitě a spíše), nesouhlas podle STEM vyjadřovalo 30 % tázaných. Letošní skóre je 73 % pro NATO, 19 % s účastí nesouhlasí. Počet příznivců se výrazněji nezměnil, ale snížil se počet odpůrců členství. Jestli tedy něčemu pomohl konflikt na Ukrajině, pak usnadnil práci »píár« mágům v boji za »dobré jméno« NATO mezi našimi občany a za potlačení jeho odpůrců.

NATO – kudy dál?

Koncem června se NATO sešlo na své největší politické akci – na summitu v Madridu. Setkání nejvyšších vládních lídrů členských států NATO je označováno za »historické«. Je to pravda. Odráželo dramatickou změnu vnímání bezpečnostní situace v euroatlantickém prostoru a ve zviditelnění geopolitických změn, které probíhaly v posledním období, ale pro veřejnost byly neviditelné. A také, jak na tyto změny reagovat. Najednou vystoupily z mlhy bloky světových sil, kde severoatlantický blok je pouze jedním z nich. NATO otevřelo dveře dokořán pro ty, kteří by se ještě chtěli připojit. Dnes má organizace 30 členů, dva státy čekají v předsíni (Finsko a Švédsko). Pak je ještě několik málo dalších zájemců o vstup, jako je Ukrajina, možná Gruzie. Zdá se, že tím je zásobník zájemců v podstatě vyčerpán. NATO je nejen euroatlantickou strukturou, je významným světovým »vojákem«, vytváří 70 % celosvětových armádních výdajů. NATO je sice podle svých dokumentů lokalizováno v euroatlantickém prostoru, ale zároveň ochraňuje zájmy svých členů všude, kde to je podle paktu nutné, tedy po celém světě. Tak i v indo-pacifickém regionu sice NATO oficiálně nepůsobí, ale jeho členové jsou tu velmi angažováni s vojenskou technikou i lidmi. Vzpomeňme i nově vytvořený blok AUSUK (Austrálie, USA, Velká Británie) loni na podzim. Jeho cílem je eliminovat v této oblasti Čínu. Japonsko nový vojenský pakt přivítalo. Jeho vznik potvrzuje, že i po brexitu USA stále chtějí, aby se Británie, a ne Evropská unie, angažovala jako jejich klíčový vojenský partner. I další státy NATO v této velmi citlivé oblasti mají své vojenské síly. Aktivně se angažuje i Japonsko, Jižní Korea a další.

Přes deklarace o euroatlantickém bloku a jeho »lokalizaci«, je NATO faktickým světovým hráčem. Rozdíl je v tom, že již není jen jediným, i když velmi silným hráčem mezi světovými vojensko-mocenskými bloky. Stále výraznější je role Číny a ani Rusko není nějakým přehlédnutelným světovým hráčem. To si uvědomuje celý svět a státy intenzivně hledají svou pozici a nově formují své vztahy s těmito bloky. A to pro naše uskupení moc příznivě nevyznívá. Připomeňme si hlasování OSN 2. března o »odsouzení ruského útoku na Ukrajinu«. V něm se k usnesení prosazovaném naším »západním« blokem, hlavně USA, nepřipojilo 52 států ze 193 členů OSN. A výzvu k demilitarizaci Záporožské jaderné elektrárny podepsalo 42 subjektů, což je ale pouze celá EU a EU jako subjekt, další členské státy NATO a pak jen Austrálie, Jižní Korea, Japonsko, Nový Zéland a Moldavsko. Svět však má více než 200 států. To také není velká podpora v případě, kdy asi celému lidstvu jde o snížení jaderného nebezpečí. Nejspíš to není proto, že nebezpečí si neuvědomuje 80 % států na světě, spíš se aktivně nechtějí přihlásit do této »party«, jejímž jsme členem.

NATO v Africe

V souvislosti s madridským summitem NATO proběhla levicová akce Mírový summit – NE NATO. Spolupořadatelem byla Strana evropské levice a Transform. Na jednom semináři se také mluvilo o NATO, ale z jiného pohledu, pro nás (západo)Evropany velmi netradičního. O co šlo? Panelistka Mikaela Ersog ze Zambie mluvila o NATO v Africe. NATO je sice »severoatlantické« uskupení, ale zájmy mají jeho členové po celém světě, a tak se NATO stará. To se zvláště v posledním období stalo důležitou osou soukolí vojensko-průmyslového komplexu, jehož nezpochybnitelným lídrem jsou USA. NATO má za úkol zajistit správnou funkci globálního kapitálu. A to plní i v Africe. Malé připomenutí. V Africe je 98 % světového chromu, 90 % kobaltu, 90 % platiny, 70 % koltanu (zdroj niobu a tantalu), 70 % tantalitu (zdroj tantalu), 64 % manganu, 50 % zlata, 33 % uranu. To vše jsou prvky, bez nichž se moderní výroba a technika neobejdou. V roce 2012 OSN odhadovala, že nerostné zdroje Afriky představují 77 % celkového vývozu a 42 % celkových vládních příjmů ve státech Afriky. Závislost afrických států na vývozu tyto země dostala do závislosti na zahraničním kapitálu. To už znamená nějaké hlídání, aby se toto bohatství nedostalo do nepovolaných rukou… I když rozhodující vojensko-policejní silou jsou USA, ani další státy NATO nehrají okrajovou roli. Nejsou to všechny, ale především ty s bohatou koloniální minulostí.

Africký kontinent je polem, kde síly euroatlantické entity brání, co v minulosti získaly a co nutně potřebují pro svou ekonomiku i vojenskou sílu. Jenže situace se mění, a nikoli ve prospěch Západu. Čína je na tomto kontinentu stále viditelnější, více ekonomicky aktivnější a politicky asertivnější. Problémem pro náš svět je, že Afričanům to nijak zvlášť nevadí a snaží se maximálně to pro sebe využít. Ve světě se objevují i další těžké váhy – uskupení BRICS, o které v poslední době projevily vážný zájem další úspěšně se rozvíjející státy, a to i z Afriky.

Bývalé koloniální mocnosti a USA se o Afriku zajímaly dlouhodobě. Podílely se na tzv. proxy válkách už v době bipolárního světa Západ – Východ. Připomeňme si třeba boje v Angole, Etiopii, národně osvobozenecké války v Mosambiku, Tanzanii či na severu v Egyptě, Libyi. Afriku má v rámci USA na starosti Africké velitelství USA (Africom). To se vyčlenilo (v roce 2007) z původního »správce«, jímž byl Eucom, americké evropské velení, které je přímo integrováno ve strukturách NATO. Jsem přesvědčen, že velká většina českých občanů nemá představu o angažovanosti vojenského bloku v Africe a obraně životních zájmů liberálně kapitalistického světového bloku. USA mají v Africe 29 stálých základen v 15 zemích, další evropská mocnost, Francie, má základny v 10 zemích. NATO také zřídilo styčný úřad v sídle Africké unie v Addis Abebě v Etiopii. Je veden vyšším vojenským styčným důstojníkem a na žádost Africké unie poskytuje podporu odborníků na dané téma. Stranou pozornosti hlavních médií Evropy zformovala Francie v roce 2014 tzv. vojenské uskupení Sahel G5 v subsaharské oblasti. Jeho cílem, a má k tomu příslušné vojensko-technické prostředky a základny, je držet migrační proudy dostatečně daleko od evropských břehů a mimo pozornost Evropanů. Proč právě Francie? Třeba proto, že každá třetí francouzská žárovka svítí díky energii z francouzských jaderných elektráren »krmených« uranem z Nigeru.

Západ v Africe i při investování takových vojenských i nevojenských prostředků dosahuje dosti chabých výsledků a africká podpora Západu je stále vlažná. Přitom by nyní v ukrajinském střetu a zprostředkovaně ve střetu s Ruskem, Čínou tuto podporu velmi potřeboval. Ve zmíněném hlasování v OSN z více než 50 afrických států nehlasovalo pro rezoluci 25. Výzvu k »demilitarizaci atomové elektrárny v Záporoží« nepodepsala žádná africká země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se snaží s africkými vůdci komunikovat. Jeho, obtížně dohadované, 10minutové expozé k lídrům Africké unie v červnu z 50 představitelů sledovali čtyři. Nemyslím, že by se tolik lišili názorově, ale pro africké lídry zřejmě není přitažlivé být počítán do »západní party«. Maximálně se snaží zachovat si nezávislost a neutralitu. A hlavně je zajímá, jak bude zabráněno potravinové krizi způsobené zastavením dodávek z Ukrajiny a Ruska. Protože 33 zemí Afriky s nízkými příjmy je odkázáno na dovoz pšenice nejméně z jedné třetiny.

Velký problém našemu uskupení dělá Čína. Ta nedodává hlavně zbraně, ale investuje do infrastruktury, a to prakticky ve všech státech Afriky. Podle statistiky bylo k současnosti dokončeno asi 600 projektů čínské iniciativy Pásu a stezky. USA na tyto čínské kroky reagují ne tím, že nabídnou lepší podmínky a projekty, ale už od počátku minulého desetiletí zahájily »studenou válku«, hovoří o dluhové pasti, o čínském kolonialismu. Také je připomínána čínská vojenská kapacita. Ta trvale roste tak, jak roste ekonomická síla této země. Ale stále je nesrovnatelná s USA z hlediska celosvětového působení. Čínská vojenská přítomnost je v Africe především kvůli »protipirátské« základně v Džibutsku, což byla součást realizace usnesení Rady bezpečnosti OSN k boji proti pirátům v okolí Afrického rohu. I když výkonem ekonomiky je na tom nyní Čína srovnatelně s USA, co se týče světového rozletu, beznadějně zaostává. Vojenská stopa Spojených států amerických, podle jejich vlastních údajů, je dána číslem přesahujícím 568 tisíc objektů globálního portfolia, budov a staveb, které spravuje armáda USA na téměř 4800 místech ve světě.

Jak zní odpověď na otázku v titulku? NATO je na ledacos a mnohdy si to z naší středoevropské perspektivy neuvědomujeme. Ale to neznamená, že jeho africké operace nejsou i našimi operacemi, jsme členem tohoto vojenského paktu. Se všemi důsledky, které z toho plynou pro nás a jichž jsou si vědomi i občané a vlády států Afriky.

Jiří MÁLEK, Transform!europe

FOTO – autor