Můj srpen 1968

Blíží se další výročí jednoho z tragických dnů našich novodobých dějin, jehož jsme my starší byli očitými svědky. Byla to invaze spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do republiky dne 21. srpna 1968. Znamenala zastavení demokratizačních snah ve společnosti a významně ovlivnila život v celé naší republice na celá desetiletí. Byla tragickým vyústěním politického vývoje v době Pražského jara v roce 1968. Jak jsem tyto události prožíval v malé vesničce na Jičínsku?

Dne 21. srpna 1968 nás kolem 4. hodiny ráno probudilo bouchání na okno ložnice v přízemí, kde jsme jako novomanželé spali, byl to řídící učitel ze sousední školy. Sdělil nám rozechvělým hlasem, co se právě stalo. Byl to pro nás šok, který nás okamžitě probral a vyhnal nás k rozhlasu. Televizi jsme v té době ještě neměli. V rádiu se stále dokola opakovalo prohlášení strany a vlády k obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy, se kterým podepsaní představitelé nesouhlasili a proti němu protestovali. Byli jsme u rozhlasu nepřetržitě až do 8. hodiny, kdy bylo celostátní vysílání rozhlasu přerušeno. V té chvíli jsme si mysleli, že naše státní samostatnost definitivně skončila a přichází další osudová rána v historii naší země. Do značné míry to další události potvrdily. Naši představitelé byli okupanty zajati a odvlečeni do Sovětského svazu a tam drženi několik dní v izolaci. Teprve když podepsali protokol a legalizaci pobytu cizích vojsk na našem území, mohli se vrátit zpátky do své vlasti.

Dění v malé obci

Co se dělo v těchto dnech v naší tak malé obci? Mezi lidmi kolem nás panovala tenkrát naprostá bezradnost a velká nejistota z budoucnosti.  Obnovené ilegální vysílání rozhlasu přinášelo rozporuplné zprávy, ze kterých se nedalo poznat, jaká je skutečná situace. Noviny tehdy žádné nevycházely, doprava byla ve valné většině přerušená a naše území bylo posupně obsazeno vojsky. Převážně sovětskou armádou, ale také Poláky, Bulhary a Maďary a částečně i NDR. Došlo i na naši obec. Mělo to však dost komickou kulisu a, jak se později ukázalo, šlo více než o okupaci o omyl dezorientovaných armád na cizím území. Stalo se to 23. srpna odpoledne.

V té chvíli právě zasedal ve vedlejší škole v kanceláři v 1. patře místní zastupitelský sbor. Přijíždějící kolona vojenských aut, transportérů a gazíků směrem od Kopidlna si v prostoru u školy spletla směr a místo po silnici dál k Rožďalovicím zamířila rovně dolů na náves a dál po cestě k vlakové zastávce. Pro zasedající zastupitele, kteří to vše sledovali z okna školní budovy, to byl signál, že je obec vojáky obsazována. Zastupitelé v panice opustili úřadovnu a uchýlili se do sklepních prostor budovy školy. Tam už nemohli vidět, že kolona, když projela obcí až k zastávce, zjistila, že tam cesta končí. Uvědomila si svůj omyl a u kolejí se zastavila. Po dohadování a informaci u závoráře se v poli za zastávkou s vojenskou technikou otočila a vracela se zpět přes vesnicí na křižovatku u školy. Tentokrát se však již vydala správně směrem na Rožďalovice. Naši radní byli v té době stále ještě ve sklepě a slyšeli rachocení techniky kolem školy. Ven však neviděli, a tak čekali každým okamžikem příchod vojáků a zvolili mezi sebou parlamentáře, který uměl alespoň trochu rusky a byl schopen s okupanty vyjednávat. Když však postupně vše utichlo a nic se dál nedělo, pochopili, že se okupace zatím nekoná, a vrátili se k jednání do úřední místnosti.

My jsme doma toho z okna také moc neviděli, ale pan řídící nás o dramatu v sousední škole večer podrobně a s velkou nadsázkou informoval.

Tak to jsou docela smutné, ale trochu i veselé vzpomínky na pohnuté dny, které nám nikomu až do smrti nikdo nevezme z paměti. Doba, kdy se z osvoboditelů stali okupanti a zcela nám změnili náš pohled na přátele v době socialismu. Je smutné, že ani dnes nemáme tak pevné spojence, abychom mohli předpokládat, že nás ochrání a nezavlečou nás do nových konfliktů, kterými je a byla naše dávná a blízká historie tak bohatě vyplněna.

Olda SUCHORADSKÝ

FOTO – rodinný archiv autora