Dodávky plynovodem Nord Stream 1 klesly, cena stoupá

Svědci: Ukrajinská armáda je jako dobyvatel. Pálí i do škol.

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajině na jaře 2022 znovu vzrostl čtenářský zájem o tento text. Redakce Aktuálně.cz upozorňuje, že vznikl v roce 2014 na základě tehdejších výpovědí.

Doněck, Praha (13. 8. 2014) – Ještě před několika měsíci sympatizovali s Majdanem nebo se alespoň snažili pochopit tehdejší protirežimní demonstrace v Kyjevě. Dnes ale vládu Ukrajiny – a zejména prezidenta Petra Porošenka – proklínají a obviňují ho z genocidy ukrajinského národa.

Aktuálně.cz oslovilo pedagožku Natalii Karájevovou, účetní Viktorii Vjačenkovou, lékařku Niněl Sergejevnu a programátora Alexandra Lytovčenka. Čtyři lidi, kteří se navzájem neznají, ale všichni žijí v ukrajinskou armádou ostřelovaném Doněcku nebo kousek od něj.

Ukrajinská armáda a zvláště jednotky domobrany se podle nich chovají na východě Ukrajiny jako dobyvatelé. Rabují obchody i sklady s potravinami. Například ukrajinskou armádou obklíčený Luhansk se podle Lytovčenka podobá vybombardovanému a vypálenému městu Stalingrad za druhé světové války.

Svědectví čtveřice Ukrajinců se možná mnohým budou zdát příliš jednostranná. Vypovídají ale o tom, jak rozporuplná a složitá situace na východě jejich země je. Proto vám jejich vyprávění předkládáme.

S názorem, že může být někdy ošidné obviňovat jen Rusko a idealizovat si kroky kyjevské vlády, souhlasí i bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.

Také podle něj se ukrajinská armáda chová ve vlastní zemi jako bezohledný dobyvatel, který ničí celé městské čtvrti. „Do lidí se tím zasévá nesmiřitelná nenávist na celá desetiletí,“ varuje generál.

„Jenomže Stalingrad srovnal se zemí německý wehrmacht, zatímco Luhansk – a nyní i ostřelovaný Doněck – ničí naše vlastní armáda. Jak třeba chápat to, že si ukrajinští tankisté jen tak pro zábavu či rozptýlení vybírají za cíle obchody a pálí do nich ze svých kanónů? Jak zdůvodnit rozstřílenou elektrárnu či vodárnu? Tohle na Ukrajině páchají jednotky, které si říkají ukrajinská armáda,“ protestuje Lytovčenko, sám někdejší expert protivzdušné obrany.

Fakt, že armádní jednotky střílejí v bojích s proruskými separatisty bez rozmyslu salvami na vše, co se jen pohne, s obrovským rozptylem dopadajících střel, granátů a raket, Lytovčenko vysvětluje až zoufalou nevycvičeností. A jednotky domobrany jsou na tom prý ještě hůře. Zejména ony vynikají v rabování uzavřených obchodů.

Natalia: Budeme se mít kam vrátit?

„Naši vesnici Pridorožnoje na kraji Doněcka celou rozbombardovali. Jedna z ulic lehla popelem – kompletně vyhořela. Palbu na nás zahájili bez jakéhokoliv varování. Jen těžko popsat změť prchajících lidí, dobytka, hus či slepic… lidé nakonec nechali všeho a prchli, jen aby si zachránili holý život. A pálili na nás z těžkých raketometů Grad, jejichž střely doslova zorají zem, na niž dopadnou. Z některých raket se přitom uvolnily podivné koule, z nichž unikal velmi nepříjemně páchnoucí dým. Prý střílejí na separatisty! Ale jaký já jsem separatista?“ ptá se profesorka střední školy Natalia Karájevová.

A dodává: „Střílejí na nás, obyčejné lidi. Našim mužům nakonec nezbylo nic jiného, než aby nás začali bránit. Ženy tedy sedí doma, děti a vnoučata ve sklepech a muži buď bojují, anebo chodí do práce do centra Doněcka, kde se zatím nebojuje – pokud ještě nějaká práce je. Avšak do toho boje byli vtaženi, chrání nás, nemohou přece jinak, třebaže se původně od separatistů distancovali.“

Potíž je podle profesorky Karájevové v tom, že i důležitá centra města, na nichž závisí chod průmyslové aglomerace, jsou v posledních dnech bombardována. A Karájevová se proto opět ptá: „Co tu zbyde, až válka skončí? Silnice, železniční tratě i fabriky jsou rozbity… rozpadá se infrastruktura… kdo se sem bude mít chuť vrátit? A to nemluvím o tom, že v obchodech je stále méně důležitých potravin. Čekají nás velké problémy… a nejspíše humanitární krize jako v jiných válečných oblastech, což jsme až dosud viděli jen v televizi.“

Mnoho známých rodiny Karájevových už uteklo anebo odjelo do Ruska. A oni? „My zatím zůstáváme. Milujeme svou vesnici, ale i blízký Doněck. Já jsem Ukrajinka, manžel Gruzínec a má skvělá snacha je čistokrevná Ruska.“

Jejich sousedé jsou podobně promícháni. Nikdo prý v Doněcku nechápe, proč jsou zabíjeni i civilisté, proč jsou vyháněni z domovů po předcích. „Jediné, co chceme, je život v míru,“ ujišťuje Karájevová.

Stále častěji se proto lidé na východě Ukrajiny ptají: co je to za prezidenta, který pošle armádu na svůj národ?

„Tahle válka v lidech jen zesílila touhu po samostatnosti Doněcka a jeho připojení k Rusku. Změnili jsme názor při bombardování škol, mateřských školek či nemocnic a nechceme už být součástí Ukrajiny. Doufáme, že nám Rusko pomůže a zachrání nás. Všem ostatním jsme lhostejní, ale my jsme přece také lidé, kteří mají své představy o životě. Kyjev na nás kašle,“ svěřuje se středoškolská profesorka.

Separatisté se prý k lidem v Doněcku chovají dobře. Většinu z nich místní znají.

„Jsou to normální lidé. Jde o muže kolem třiceti a výš. Mladé si chráníme, protože budoucnost je jejich,“ vysvětluje Karájevová. Proruské separatisty charakterizuje jako ty, kteří ztratili s vládou Kyjeva trpělivost a k nimž se pod vlivem ostřelování přiklání stále více místních lidí. Ti údajně stále doufají, že je Rusko přece jen ochrání před útoky ukrajinské armády.

Nejvíce ze všeho by si prý Natalia přála, aby se Evropa začala dívat na východní Ukrajinu poněkud jinýma očima a ne pod vlivem nejrůzněji orientované propagandy – ať už té kyjevské, či moskevské. „Hynou tu mírumilovní lidé. Pomozte! Jinak nás tu vybijí, zničí… nebudeme se mít kam vrátit. Tento kraj hyne den ode dne.“

Nový školní rok v Doněcku nezačne. Žáci jsou zatím soustředěni v letních táborech v přírodě. Mnohé ze škol jsou navíc střelbou vážně poškozeny po zásazích dělostřeleckými granáty. „Nejspíše odvezeme děti do Ruska, aby začaly školní rok tam. Vrátíme je sem, až bude v Doněcku bezpečno,“ uzavírá profesorka Karájevová.

Palbu na nás zahájili bez jakéhokoliv varování. Jen těžko popsat změť prchajících lidí, dobytka, hus či slepic… lidé nakonec nechali všeho a prchli, jen aby si zachránili holý život.

Viktorie: Separatisté? Místní horníci a dělníci.

Humanitární krize je v Doněcku na spadnutí. „Polovina obchodů zeje prázdnotou. A ty zbývající jsou stále častěji zavřeny, zoufale vázne zásobování,“ svěřuje se účetní Viktorie Vjačenková.

Z milionového Doněcka už hodně lidí uteklo. Někteří do Ruska, jiní na Ukrajinu – zpravidla za příbuznými. Ale i podle toho, kde mohou sehnat práci.

„Nechceme toho zase tolik. Vlastně jen málo: aby nás nemusely probouzet výbuchy dělostřeleckých granátů. V mém okolí neznám nikoho, kdo by v této válce fandil Kyjevu či Moskvě. Vnímáme jen to, že nás společně označují za teroristy či proruské separatisty. A tohle prostě nechápeme.“

K separatistům se podle Vjačenkové přidalo a přidává hodně místních horníků a dělníků, jejichž rodiny již dlouho strádají nedostatkem základních životních prostředků.

„Proto usilujeme o federalizaci Ukrajiny, abychom mohli rozhodovat o svých životech. Tuhle legitimní šanci nám ale dosud nikdo nedal. Nejsme tedy žádní teroristé,“ ohrazuje se Vjačenková. Rovněž ona se ale domnívá, že válka přispívá mezi lidmi na východní Ukrajině vlastně jen k tomu, že se stále více přiklánějí k Rusku. „Dokážeme si proto stále konkrétněji představit svou federativní Doněckou republiku v rámci Ruska. Uživili bychom se tam,“ nepochybuje Vjačenková.

„Ukrajinská armáda s národní gardou si zde vedou doslova odporně. Rabují obchody měst, která obsadí. Všude je po nich jako vymeteno. A to vše bez ohledu na staré lidi, kteří tak zůstávají o hladu… Jak říkám – vedou si víc než odporně. A lidé podle toho přirozeně posuzují politiku Kyjeva, kterou spojují se zmíněným bezohledným rabováním měst. Říkají, že nás osvobozují od separatistů, ale nejvíce tím trpí a hynou normální lidé.“

A plánovaná humanitární pomoc Ruska? „Už aby tu byla. Nikdo se jí tu nezřekne, pokud se dostane k potřebným,“ tvrdí.

Alexandr: Nejlepší přítel stál na druhé straně.

Programátoru Alexandru Lytovčenkovi se nemluví lehce a při zmínce o politice Kyjeva vůči východní Ukrajině se mu místy až zlostí chvěje hlas.

„Je to prosté a není co vysvětlovat. Stát poslal armádu na své občany, zabíjí je… bojuje se svým národem. Sám se tím v našich očích postavil mimo zákon. V které civilizované zemi je tohle možné?! Respektoval jsem požadavky Majdanu. Ale když chceme i my rozhodnout o své budoucnosti, tak na nás pošlou armádu.“

Lytovčenkův nejlepší kamarád, major výsadkář 95. elitní brigády, stál přitom „na druhé straně“. Byl v kritických chvílích na Krymu, pak pod Slavjanskem a stejně tak při bombardování doněckého letiště.

„Volali jsme si každý den a já mu strašně nadával, často jsme se do krve pohádali. A on mě stále přesto oslovoval „bratře, příteli“. A že na mě prý za žádných okolností nevystřelí. Ale na mého souseda už ano. Zakřičel jsem na něj: Tak to je tedy čin! Ušetříš mě, ale jiní mě zajmou jako teroristu. Mého přítele pak přivezli domů v plastikovém pytli a jeho ostatky hýbali červi. Jestli se ukrajinská armáda chová ke svým důstojníkům takhle, tak co asi čeká nás, až vtrhne do Doněcka?!“ ptá se Lytovčenko.

Při operacích kyjevské armády nevychází Alexandr jako bývalý důstojník protivzdušné obrany z údivu. „Jejich vycvičenost je přímo zoufalá. Střílí po všem a salvami. Bez ohledu na to, koho mají před hlavněmi tanků či kulometů. Vrcholem všeho je, že se tihle strašpytlové baví tím, že střílejí do obchodů, aby si zřejmě upevnili sebevědomí a nás zastrašili. Co je tohle za válku? Nechceme žít v zemi, která nás zabíjí.“

V zoufalství a strádání přibývá v Doněcku lidí, kteří začínají sympatizovat s Moskvou a doufají v její pomoc. Pokud s tímhle ruský prezident Vladimir Putin (s nechtěným přispěním Kyjeva) počítal, tak mu tento scénář podle generála Jiřího Šedivého vychází přímo dokonale.

Niněl Sergejevna: O genocidě Evropa dosud neví
Lékařka Niněl Sergejevna mluvila v úterý bez obalu.

„Kyjev se Doněcké oblasti vysláním své armády jednou provždy zřekl. Na hranicích stojí přes dvě stě padesát kamiónů s ruskou humanitární pomocí a nemohou dál, dokud pomoc nebude přeložena na kamióny Mezinárodního Červeného kříže (podle informací ze středečního rána konvoj dorazil do Voroněže, která je asi 150 kilometrů od ukrajinských hranic – pozn. red.). Ale my tu pomoc potřebujeme teď,“ zlobí se Niněl Sergejevna.

dodává: „Neděláme si iluze, že ruská humanitární pomoc nebude po jejím přeložení směrována úmyslně k nám, ale kamsi jinam – jako revanš za naše postoje. Pokoušeli jsme se nemocné a raněné převézt do jiných, neválečných oblastí Ukrajiny. A víte, co nám řekli? Že vzbouřence z Doněcka neléčí.“

Léky nejsou, nemocnice už dávno kvůli jejich nedostatku neplní svůj účel, upozorňuje doněcká lékařka. „Špičková chirurgická centra jsou rozbombardována, místní vyhlášená porodnice rovněž… včetně elektrárny a vodárny. Takhle nás osvobozují od separatistů? A na nás se teď chce, abychom žili pod vládou Kyjeva. Ani za nic! Zdá se, že Evropě stále nedochází, že na její půdě se odehrává regulérní genocida.“

Vzdělaná žena jde ve svém rozhořčení dokonce ještě dál. Jediný, kdo prý Doněcku pomáhá, je Rusko.
To Rusové přijímají ve svých nemocnicích raněné a nemocné, ale i uprchlíky, co utíkají před operacemi ukrajinské armády, argumentuje.

Rovněž Niněl Sergejevnu tedy válka na Ukrajině vrhla paradoxně do „náruče“ Moskvy. Lidí, jako je ona, je na východě Ukrajiny čím dál víc.

Tahle válka v lidech jen zesílila touhu po samostatnosti Doněcka a jeho připojení k Rusku. Změnili jsme názor při bombardování škol, mateřských školek či nemocnic a nechceme už být součástí Ukrajiny. Doufáme, že nám Rusko pomůže a zachrání nás.

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/doneck-pripomina-valecny-stalingrad-svedectvi/r~4b03e01a222c11e4bce90025900fea04/

(autor Jan Gazdík)

Na Ukrajině v rusky mluvících oblastech na Donbasu před válkou zakázali zákonem ruskojazyčná médie, ničili ruskou kulturu, vykonavatelé byli nacisti z Azovského pluku. EU která bojuje za menšiny, jako LGBT a tak dále se na kulturní teror vybodla, až to vzali místní do vlastních rukou a odhlasovali si připojení k Rusku.
O tom vám v ČT neřeknou, to se jim nehodí do politicko výchovné linie.

Pokud něco provedou Ukrajinci, tak se o tom nedozvíme a ti už od roku 2014 útočili na ruské obyvatele Ukrajiny Říká se tomu válečné zpravodajství. První, co ve válce prohraje je objektivita neboli pravda. A to na obou stranách.