Svou starou vlast přirovnávali k ráji

V tomto roce si volyňští Češi a jejich přátelé připomněli 75 let od završení návratů do své původní vlasti. Poslední vlak s volyňskými Čechy přijel do Československa 19. května 1947, aby zde naši krajané založili svůj nový život.

Od druhé poloviny 19. století odcházeli naši předci v několika hromadných vlnách na Volyň, která tehdy byla součástí ruské carské říše. Car jim nabídl výhodně půdu, aby na ní pracovali a žili. Předpokladem bylo zrušení nevolnictví v Rusku a náboženská tolerance. Emigrace do zahraničí nebyla v 19. století ničím mimořádným, čeští vystěhovalci odcházeli za prací a za lepším živobytím všemi směry.

I v tomto případě se prokázala mimořádná schopnost šikovných českých lidí zorientovat se v novém prostředí, zkultivovat a obydlet přidělený kraj, pilnou prací vybudovat fungující hospodářství, vesnice (vzniklo až 120 českých vesnic), postavit domy, školy, pivovary (do první světové války na Volyni vzniklo 22 pivovarů), obchody, řemeslnické dílny, mlýny, průmyslové podniky, hostince… V mnoha ohledech se příchozí Češi ocitli v úloze dávných kolonizátorů, protože museli kácet, žďářit, vysoušet močály, zušlechťovat půdu, aby byla připravena na osev, budovat cesty. Vesnice pod rukama Čechů získaly český ráz a byly velmi úpravné.

Osudy Čechů na Volyni však zkřížily i neblahé události – dvě světové války, změny režimů a posouvání hranic, kdy Volyň byla ruskou, polskou, sovětskou a ukrajinskou. »Vývoj území, změny ve státoprávním uspořádání, národnostní politika Rusů a Poláků vůči místnímu ukrajinskému obyvatelstvu a mnohé jiné neslo své důsledky zejména ve 20. století, a to formou fanatického nacionalismu či nenávisti vůči jiným národnostem. To vše pak poznamenalo i životy zde žijících menšin, mezi které patřili i Češi,« píše historička, pedagožka a místopředsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martinková ve své knize Na pozvání cara.

Na 33 000 přesídlenců ve 107 vlacích

K 75. výročí uspořádal 8. června spolek Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SČVP) k dané problematice konferenci v Domě armády Praha.

Po útrapách spojených s druhou světovou válkou a poté, co tisíce volyňských Čechů splnily bojové úkoly v čs. vojenské jednotce vedené Ludvíkem Svobodou, zatoužili volyňští Češi po návratu do původní vlasti. V předjaří roku 1947 byl zaznamenán nebývalý pohyb vlaků z Ukrajiny směrem do Československa, uvedl na konferenci Jaroslav Moravec. Avšak dříve, než rodiny volyňských Čechů s částmi svého majetku (včetně hospodářských strojů a náčiní) a zvířectva, s potravinami na dlouhou cestu pro sebe i »němé tváře« mohly nastoupit do vlaků směr Československo, prošly si nejedním martýriem.

Poprvé se v hlavách jejich představitelů zrodila myšlenka návratu již v době války. Dne 24. dubna 1945 předložila delegace volyňských vojáků v čele s Vladimírem Mesnerem předsedovi čs. vlády Zdeňku Fierlingerovi, a o den později i prezidentovi Edvardu Benešovi, žádost o reemigraci volyňských Čechů. O několik dnů později předali obdobnou žádost také ministru zahraničí Janu Masarykovi. S reemigrací musela souhlasit sovětská vláda. Nastalo dlouhé období provázené sepisováním seznamů, kdo má zájem a může odjet, které bylo komplikováno každodenním strachem z přepadání zejména venkovských stavení různými tlupami hladovců a také stále ještě banderovců. Ti za války, ale i po ní prováděli teror na místním obyvatelstvu a jejich zločinná činnost neustávala ani v letech 1946-1947.

Celkem se do ČSR vrátilo 33 077 osob ve 107 vlakových transportech; 2587 vagonů přepravilo osoby a mrtvý inventář a 1862 vagonů dopravilo dobytek. »Historie ukázala, že rozhodnutí krajanů nastupovat do vlaků byl správný krok,« zdůraznil Moravec s tím, že krajané s nadějemi očekávali, že život v ČSR bude mít větší řád.

Jak doplnil Miloslav Košťál z Historické dokumentační komise SČVP, děly se i jiné formy návratů rodáků do země původu – nelegální odchody ještě před příchodem Rudé armády na Volyň, návraty v roce 1945 (to byli příslušníci armádního sboru), dále legální návraty před rokem 1990 a individuální návraty ještě po roce 1990.

Martinková upozornila, že zástupci volyňských Čechů, včetně těch, kteří se probojovali do Československa jako vojáci a vojákyně 1. čs. armádního sboru a prošli mnoha bitvami od Sokolova po Ostravsko-opavskou operaci, intervenovali u prezidenta Beneše na Pražském hradě a žádali o reemigraci svých rodin.

K reemigraci se nepřihlásili všichni. Někteří na Volyni zůstali, protože se nemohli rozloučit se svými zemřelými, uloženými k věčnému spánku na hřbitovech. Češi a Češky, kteří/které se oženili/vdaly, a získali tak sňatkem ruského či ukrajinského partnera, nemohli reemigrovat.

Zásluhy Beneše a Svobody

O návrat volyňských Čechů se zasloužil významnou měrou prezident republiky Edvard Beneš, o němž je, nikoli náhodou, v zákoně ČR uvedeno, že se zasloužil o stát. »Pro volyňské Čechy představoval naději,« vysvětlil na konferenci historik Michal Pehr. Jejich vztah nebyl jen v rovině žádostí a proseb, Beneš se aktivně vložil do vyřešení jejich záležitostí. ČSR musela uzavřít šest nejednoduchých reemigračních smluv (dvě se SSSR, po jedné s Rumunskem, Maďarskem, Bulharskem a Jugoslávií). Po odsunu německého obyvatelstva čs. úřady vyzývaly v náborových akcích krajany, aby se do ČSR vrátili. Tyto výzvy vyslyšeli někteří vídeňští, chorvatští, rumunští či maďarští Češi, ale největší skupinou byli Češi z Volyně. »Svou starou vlast přirovnávali k ráji,« připodobnil historik naděje, k nimž se upínali.

Podle Pehra má největší zásluhu na návratu »Volyňáků« Edvard Beneš, kterého také volyňští Češi přímo zbožňovali. Nemenší zásluhy má i Ludvík Svoboda, jehož osobní dopis zaslaný sovětské straně velmi zapůsobil. Svoboda slíbil volyňských Čechům, že se navrátí do své vlasti, a také některé vlaky na čs. půdě osobně vítal, o čemž svědčí dochované fotografie.

Krása slyšet český jazyk

Přesídlení Čechů z Volyně se dělo do čs. pohraničních oblastí, odkud bylo vysídleno německé obyvatelstvo, tedy do míst na severní Moravě, ve Slezsku, v severních a západních Čechách a na jižní Moravě. Největší množství volyňských Čechů, příslušníků 1. čs. armádního sboru, se postupně usídlovalo na Žatecku, Podbořansku, Litoměřicku, také na Krnovsku, Šumpersku, Šternbersku, Osoblažsku, Vyškovsku a na dalších místech ČSR.

I samotná cesta vlakem ze sovětské Ukrajiny do ČSR byla strastiplná, nejedna totiž trvala až tři týdny, a na tolik dnů bylo nemožné si zabezpečit s sebou jídlo, aby se nezkazilo. Podmínky během cesty byly velmi skromné, jedlo se třeba jen jedenkrát denně. A také to, co cestující viděli z okének vlaku – válkou zničené obce a města a spousty žebráků a zubožených lidí, jim nepřidalo. Příjezd do Československa se pak rovnal obrovskému štěstí. »Když jsme přijeli do Košic, dostali jsme kapesné, a hlavně vařené teplé jídlo… Došli pracovníci a posypali nás DDT, není divu, v průběhu cesty byla hygiena minimální…« jsou výňatky ze vzpomínek Soni Novákové narozené v Moštěnici (okres Ostrog). Když jeli již přes Prahu, byla to »krása slyšet český jazyk«.

Monika HOŘENÍ