Zástupná válka NATO a Ruska nemá světlé stránky

Postřeh ruských komunistů, že Ukrajina je nyní dějištěm zástupné války mezi Ruskem a NATO, je přesný – i když představa, že to nějak ospravedlňuje ruský vstup k sousedovi, z něho nevyplývá. Ukrajina se rozhodně stala bitevním polem, v němž Rusko testuje svou schopnost zatlačit proti proamerické orientaci Kyjeva, a USA a jejich spojenci testují svou schopnost zastavit boj dodávkami nejmodernější výzbroje. Náklady na tento souboj se platí v ukrajinských a ruských životech.

Pentagon informoval, že na Ukrajině plánuje »vleklou válku«, a předvolal osm největších amerických zbrojařských firem, aby jednaly nejen o zvýšení dodávek, ale i o »rozvoji nových modernizovaných kapacit«. Na Ukrajině má Washington arénu, v níž hodnotí výkon své nejnovější výzbroje proti technologicky vyspělé konkurenční armádě, což jestřábí komentátoři už označují za přípravnou fázi »skutečného dramatu: boje s čínským kolosem« (Edward Lucas v listu The Times). Přímé zapojení NATO do války je stále zřejmější: pravicové listy dělají senzaci z úlohy, kterou agenti SAS hrají »v terénu«.

NATO dostalo posilující injekci do paže. Dlouhodobě neutrální země jako Švédsko a Finsko vážně uvažují o vstupu do vojenské aliance vedené USA. A co je možná ještě důležitější, dlouholeté požadavky USA, aby jejich podřízení partneři zvýšili své vojenské výdaje, dnes plní jedna země za druhou, přičemž Německo, zdaleka největší evropská ekonomika, souhlasí s obrovskými nárůsty. Strukturální integrace evropských armád prostřednictvím unijního programu Pesco neohrožuje operační kontrolu USA, vykonávanou prostřednictvím NATO: USA se loni připojily k projektu vojenské mobility Pesco, jehož cílem je »bezproblémový« průjezd jejich jednotek napříč Evropskou unií.

Jestliže po americké porážce v Afghánistánu zaznívaly z Francie výzvy k nezávislejší evropské vojenské politice, konflikt na Ukrajině vrátil země EU pevně na oběžnou dráhu Washingtonu a evropská militarizace pomůže Spojeným státům americkým tím, že jim umožní »obrátit se k Asii«. To vše je negativní vývoj. Spojeným státům nabízejí pobídky k pokračování dlouhé války tím, že zaplaví Ukrajinu zbraněmi a odradí od jednání; Washington se od začátku konfliktu neúčastní mírových rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou, stejně jako loni v zimě zavrhl myšlenku poskytnutí bezpečnostních záruk Rusku, aby se vyhnul konfliktu. Nic z toho nezbavuje Vladimira Putina odpovědnosti. Avšak americký zájem na pokračování války činí dosažení míru, jenž je skutečně otázkou života a smrti, obtížnějším.

To je jeden z důvodů, proč má zdejší mírové hnutí pravdu, když se nehlásí k politice westminsterského aparátu – »vyzbrojení Ukrajiny«, kromě jeho dalších nevýhod, mezi něž patří opuštění odporu vůči místu Velké Británie v srdci globálního obchodu se zbraněmi a zásobování vlád zapojených do brutálních konfliktů včetně Izraele a Saúdské Arábie. Další je, že to, co USA klidně pokládají za vleklou válku, vyvolává už tak značné riziko, že by se válka mohla vyhrotit i mimo Ukrajinu. To se nemusí stát jako přímočaré šíření ukrajinské války směrem ven: v Evropě existují další doutnající křivdy, které by mohly být zažehnuty, jak jsme svědky v Bosně a Hercegovině, kde etnicky srbská Srbská republika prosazuje nezávislost s ruskou podporou a proti Evropské unii a Úřadu vysokého představitele ovládaného Washingtonem. Je zde potenciál pro nekonečný konflikt, statisíce mrtvých, začarovaný kruh směřující k větším zbrojním rozpočtům na úkor veřejných služeb nebo řešení změny klimatu. Kurz, jímž se ubíráme, nemá pro dělnické vrstvy na Západě, v Rusku ani na Ukrajině žádnou světlou stránku. Levice musí vyzdvihnout potřebu jiného přístupu, založeného na dosažení příměří a poté míru prostřednictvím rozhovorů, a to navzdory pomluvám a útokům, kterým jsme za tyto argumenty vystaveni.

Redakční sloupek britského komunistického deníku The Morning Star, 2. května

Překlad Vladimír SEDLÁČEK