Obsáhlý úvodník 31. čísla Naší pravdy Kdo vydělává na stárnutí populace je mimořádně závažný hned z několika důvodů. Předně jde o téma bezprostředně se týkající minimálně poloviny české populace – asi 2,3 milionu osob již v důchodovém věku a dalších asi 2,5 milionu lidí, kteří půjdou do důchodu v této a příští dekádě. Tím nemá být řečeno, že by to snad druhou – mladší – půlku české společnosti zajímat nemělo.
Nemůže být větší mýlky. Seniorita se přímo a přechodně nepřímo týká všech generací, jen si to málokdy uvědomujeme. Možná jen podrobnějším pohledem na »výplatní pásku« v kolonce daně a odvody, neboť i zde jsou »peníze až na prvním místě«.
Ale nejde jen o finance v poloze rostoucích nákladů na stárnoucí českou populaci, protože úvodník otevírá i spoustu dalších aspektů. Rozeberme zde jen jediný, a sice zda jde v péči o seniory jen o byznys, kdo z něj profituje (a profitovat bude a na čí účet) a jaká je tu vlastně úloha státu.
Je tu co diskutovat?
Ale ještě dříve, než je začneme probírat, je nezbytné předeslat jednu obecnější poznámku týkající se celkového přístupu k problematice. Autor využívá faktu, že značná část plochy Naší pravdy má v záhlaví nadpis NÁZORY*POLEMIKA a přece jen cítí potřebu některé apriorní teze úvodníku relativizovat (přirozeně aniž si snad činí nárok na neomylnost, nýbrž jen ve snaze rozproudit diskusi a hledat konsenzus v nalezení udržitelného přístupu levice k dané velmi sociálně ekonomické, a tudíž i politicky citlivé problematice). Ostatně senioři jsou početně nejsilnější voličskou skupinou a dál budou posilovat.
Aby bylo jasno: autor naprosto nesdílí plíživě se množící neoliberálně laděný koncept, že péče o seniory je příležitostí především pro privátní byznys, byť současně neříká ani pravý opak. Drží se totiž dál staromilských zásad, že péče o seniory byla a je jednou z prvořadých úloh státu. Ten by měl být za všech okolností schopen umně kombinovat přístup sociální, etický i finanční v takové podobě, aby byla dlouhodobě držena mezigenerační sounáležitost a solidarita. Jde pořád o elementární tmel racionálně řízené moderní společnosti. Tento důraz na roli státu však ještě vůbec nutně neznamená, že mělo snad být bráněno v této sféře podnikat soukromému sektoru – přirozeně ne z pohnutek altruistických, ale zištných. Proč? Protože předdůchodová a důchodová generace přece představuje nedílnou součást tržního prostředí, kde strategické plánování s dlouhodobým cílem docilování zisku je v kapitalismu základem každého dobrého byznys plánu – i zde, málo platné.
Nepodcenit dluhovou past
Slova »dlouhodobě držena mezigenerační sounáležitost a solidarita« však nejsou autorem použita náhodně. Před českou společností totiž stojí výzva dosud nepoznaného rozsahu (a to nejen z pohledu čistě finančního, byť především, která – nebude-li odpovědně zvládnuta – by mohla skončit rozpočtovým kolapsem státu, s výrazným negativním dopadem také na seniory). Protože pokud promítneme nyní konstruované demografické křivky na nějakých jen 20, 30 a 40 let dopředu, tak – počítáno pro jednoduchost v poměrech roku 2022, kdy součet výdajů na důchody a zdravotní péči bude činit asi 910 mld. Kč (14,6 % z HDP), prognóza na tyto tři koncové roky nyní pracuje s následujícími odhady výdajů (absolutně a relativně v poměru k budoucímu odhadu HDP):
- v roce 2042 to bude již 1 073 mld. Kč (17,2 %),
- v roce 2052 ještě o více, než sto miliard korun, asi až 1 191 mld. Kč (19,1 %)
- a v roce 2062 dokonce 1 216 mld. Kč (19,5 %).
Aspoň toto říkají velmi seriózně zpracovaná data Národní rozpočtové rady v její Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, září 2022, na stranách 26-28.
Čili se ptejme, odkud se na pokrytí těch asi pěti procentních bodů nárůstu jen sociálních nákladů (z 14,6 % na 19,5 % v průběhu pouhé půldruhé generace za předpokladu, že se budou vlády chovat stejně neodpovědně, jako se většinou chovaly dosud) vezmou peníze. A to nepočítáme s růstem dalších, fakticky konkurenčních skupin výdajů, především do investic na obnovu energetické, potravinářské atd. bezpečnosti a soběstačnosti, o právě nyní eskalujících nákladech na militarizaci české společnosti ani nemluvě.
Z prognózy lze vyčíst, že asi dvě třetiny zmíněného nárůstu sociálních nákladů půjdou na vrub výdajů důchodového účtu (penzí všeho druhu). Tady jsme s kolegou Radimem Valenčíkem svoje představy společensky schůdného a docela atraktivního řešení již připravili a – pokud to autor dobře vnímá – tak před jednostranným (privátním) řešením pokrytí zbývající třetiny přírůstku generovaného zdravotnictvím a sociální péčí jednoznačně varuje právě úvodník Naší pravdy. Ale nutno dodat, že v principu v úvodníku nejspíše nešlo o financování jen budoucího přírůstku, ale fakticky celého základu financování sociálních aktivit. To varovně dokladuje znovu otevíraná diskuse o nadstandardech, potažmo o dalších parametrech zdravotnické a sociální péče. Je to obdobné jako u parametrů důchodového systému, kde jsme si to už před deseti letech docela vyzkoušeli na pochybném experimentu pravicové vlády s tzv. druhým důchodovým pilířem, naštěstí včas následnou středolevou vládou zrušeným, než stačil nadělat větší neplechu.
Ale dříve, než přejdeme k odsudkům vůči některým uvažovaným (a zajisté již nyní v praxi testovaným, spoustu příkladů lze v úvodníku najít) variantám péče o seniorskou generaci, bude nutné se podívat realitě do očí. I s rizikem, že pro lidi s vyhraněně levicovým či sociálním zaměřením nemusí být následující řádky snadno stravitelné.
Jiní důchodci než dříve?
Především opusťme hodně »předlistopadové« klišé, že seniorská generace je snad jako dříve plošně postižena hned dvakrát: jednak v průměru velmi nízkými důchody, stačícími tak na nákup základních potravin, levnějšího ošacení či obouvání, většinou i potřebných léků a na úhradu nájemného a služeb spojených s bydlením a jednak – s ohledem na věk a tím i omezenou výdělečnou činnost – kdy jsou její členové odkázáni jen na jediný příjem, tedy právě na státní starobní důchod.
Toto schéma je v současnosti v zásadě nepoužitelné přinejmenším pro možná polovinu až dvě třetiny seniorů, byť pádivá inflace příznačná pro poslední měsíce a očekávaná i v příštím roce s tímto konstatováním dramaticky zahýbala a zahýbe (valorizace nevalorizace) i u těch skupin, které po více než třiceti letech disponují milionovými majetky a úsporami, pokud snad vloni nebyly jejich peníze extrémně dobře investovány s aspoň 20% ročním výnosem, kryjícím letošní inflaci. Navíc nutno zohlednit, že na rozdíl od minulosti, kdy významnou roli pro životní standard seniorské generace (bez výjimky) hrál socialistický stát s regulovanými cenami rozhodujících položek v jejich spotřebním koši, navíc hojně dotovanými (a tedy prodávanými pod výrobními náklady), je dnešní situace právě opačná. Stále rostoucí část nabídky na spotřebitelském trhu připadá na nadnárodní obchodní řetězce (osm s nejvyšším obratem počínaje Lidlem přes Albert a konče třeba Tesco měly předloni celkový obrat skoro 350 mld. Kč, což je zhruba třetina z celkových prodejů), které umí pružně nasazovat marže v řádu desítek až stovek procent. Pokud chybí regulační role státu (stíhající třeba kartelové dohody, stanovení obhajitelně vysokých cen především potravinářského zboží, především masa, zeleniny a ovoce, ale také importovaných léků a léčivých přípravků apod.), pak duální stav české ekonomiky, hodně závislé na cizím kapitálu, vytváří ideální systémové prostředí k manipulacím s cenami také na spotřebitelském trhu, přirozeně s negativním dopadem na peněženky bezbranných domácností.
Nicméně z hlediska našeho tématu třeba konstatovat, že už ani v generaci seniorů to není takové, jaké to bývalo kdysi (ve smyslu dřívějšího extrémního rovnostářství, kdy rozdíly v důchodech byly řádově stokorunové, ale nikoliv v řádu i desítky tisíc korun jako nyní). Že se tedy postupně (v návaznosti na rychlou příjmovou diferenciaci v produktivním věku a v postavení v ekonomické struktuře i přes extrémně silně nastavený výpočet tzv. náhradového poměru důchod/příjem) vyděluje poměrně masívní skupina seniorských domácností se společným jmenovatelem předchozího nadstandardního životního stylu. Mluvíme tu hlavně o části podnikatelů, členů správních a dozorčích rad, živnostníků či vysokých státních funkcionářů, což je novodobá specifická společenská skupina na hraně důchodového věku (nebo už v něm), která ve svém dosavadním životním stylu hodlá “doživotně“ pokračovat, protože si to může i finančně dovolit.
Jistě, z valné části to asi nejsou lidé objektivně tíhnoucí k levici (výjimky i zde potvrzují pravidlo), ale to ještě neznamená nutnost brojit proti podnikatelským aktivitám v sektoru sociálních služeb, mířícím právě na tuto bohatou část seniorské populace. I když musíme pro nedostupnost dat sahat k hrubým odhadům, tak ty říkají, že pokud by se jen řádově jednalo až o každého pátého seniora, tak musíme mluvit o privátní nabídce nadstandardních služeb pro asi až čtvrt milionu osob, takovouto úroveň požadující. A pokud jim požadovaný nadstandard dnes neumí poskytnout stát, pak je tu objektivně otevírá okno poměrně málo rizikové podnikatelské příležitosti pro privátní investory, domácí či zahraniční. Proč by ne?
Výminek pro XXI. století
Podobně je třeba se dívat na ne úplně ojedinělé případy, kdy seniorská domácnost řeší problém poměrně nízkých důchodů v kontrastu s poměrně značným jimi vlastněným majetkem, především v podobě nemovitosti – domu či bytu. Při současných tržních cenách jde zpravidla o řádově milionové hodnoty a jde jen o to, jak tento majetek »rozmělnit a přetavit« do podoby pravidelných doživotních měsíčních příjmů, dotujících nízké důchody, a to aniž by seniorská rodina musela stávající nemovitost fyzicky opustit a stěhovat se jinam.
Ideální řešení nesporně spočívá v dohodě uvnitř rodiny, kdy si nemovitost koupí někdo movitější z příbuzných a prodávajícím zajistí ono potřebné přilepšení k důchodu. Je pak věcí dohody a propočtů, jak se začas – pokud možno spravedlivě – vypořádá pozůstalost. Pokud se k této variantě v rodině nenajde dost pochopení či peněz, pak se tu opět otevírá neorané pole pro specificky orientované finanční firmy, které – přirozeně s dobře vykalkulovaným profitem – právě toto moderní řešení »doživotního výminku« na trhu seniorům nabízejí. A opět na tom není možné hledat něco nekalého. V tržní ekonomice přece vždy platí, že když je nějaká poptávka – a těchto případů jsou opět desítky, ne-li stovky tisíc – tak proč jí nevyjít vstříc solidní podnikatelskou nabídkou?
A perlička nakonec. Úvodník se v závěru pohoršuje nad privátními investicemi do stavby a provozu domovů pro důchodce tam, kde úvodník sice »míří na lišku, ale trefil Maryšku«. Přitom nápovědu kritizovaný odstavec obsahuje ve větě, kde konstatuje, že současný deficit cca 60 tisíc chybějících lůžek se jen v této dekádě zvýší o polovinu (!) na cca 95 tisíc. Raději bych se proto navážel do státní správy, než do privátních podnikatelů.
Opravdu za to nikdo nemůže?
Autor tohoto textu zmíněné údaje zná minimálně deset – patnáct let. A zná je samozřejmě spousta odborníků jak na ministerstvu práce a sociálních věcí, tak v Praze pod Emauzy na dohled sousedícím ministerstvu zdravotnictví. Takto orgánů státní správy (zdánlivě nesmyslně a škodlivě na sebe žárlících, kdo bude mít péči o seniory, v tomto případě na ty odkázané na cizí péči, kompetentně na starost). A to ještě autor vynechává ministerstvo financí, ke kterému si obě instituce každoročně fakticky »jen« chodí do rozpočtu s nataženou dlaní pro stovky miliard korun (asi pro devíti a šestiprocentní podíl měřeno k ročnímu HDP) nutných k profinancování příslušných aktivit. Aby byla (ne)zodpovědnost za katastrofálně nekoncepční situaci v péči o seniorskou generaci dovedena k dokonalosti, značná část »seniorské« agendy byla politiky prozíravě alibisticky přesunuta na krajské orgány, takže dnes fakticky nikdo za nic neodpovídá. Přitom za zmíněnými desítkami tisíc chybějících lůžek se skrývají mnohdy rodinná dramata – jak samotného seniora/seniorky, který má často výčitky svědomí, že už je na obtíž, tak těch osob nejbližších, které si musí hodně přeorganizovat denní režim, aby se – sice příbuzensky a s pochopením či láskou, ale málokdy s potřebnou profesní kvalifikací gerontologů – o svého staršího člena rodiny dobře postaraly.
Je to přitom obrovský paradox, co se týče předvídání budoucnosti: jediná vědeckými metodami ověřitelná prognóza je ta, která se týká předpovědi počtu obyvatelstva v potřebné struktuře. Ví se třeba, kolik se každý rok narodí dětí, zná se i průběžná úmrtnost v jednotlivých věkových skupinách. Ani průměrný věk dožití mužů a žen není pro demografy žádné tajemství. Takže není žádný problém poměrně přesně znát – vzhledem k setrvačnosti dat – s mnohaletým časovým předstihem, jakou kapacitu by měly mít nejen předškolní a školská zařízení pro jednotlivé generační ročníky, ale také kolik desítek tisíc lidí se v tom kterém roce asi přesune do seniorské kategorie a od kolika seniorů lze nejspíše očekávat i požadavek na celodenní péči.
A pro tyto (demografické) informace jsou typičtí dva společní jmenovatelé: Jednak to, že jsou (systematicky upřesňované) k dispozici i v potřebném regionálním průřezu a jednak naprostým a dlouhodobě tolerovaným nezájmem o jejich obsah a zejména absenci potřebného rozhodnutí odpovědných orgánů (opět čest výjimkám).
Myšleno v tom smyslu, že jsou všechna potřebná data kompetentním orgánům státní správy a samosprávy dávána v natolik dlouhém časovém předstihu, aby bylo možné včas koncepčně rozhodnout. Nejen o věcné stránce – třeba o investicích do stavby nových domů pro seniory či kapacit poskytujících léčebnou péči dlouhodobě nemocným (LDN), ale i o zajištění potřebných obslužných kapacit profesionálů – od geriatrů po sestřičky a nezbytný personál (což je zadání pro specifickou část vzdělávací soustavy, nehledě na požadavek dobrého finančního zabezpečení tohoto nutně sílícího segmentu národního hospodářství). Bez milosti nutno konstatovat, že v tomto případě mluvíme o hrubém selhání prakticky všech polistopadových vlád bez rozdílu politického zabarvení. Nemají si co vyčítat – účet za jejich chronické selhávání dnes platí rodiny a solidaritě neodvyklí přátelé mnoha seniorů, většinou na konci svých fyzických a psychických sil. Ale také zoufalí šéfové toho torza sociálních kapacit, věnující neúměrnou část svého pracovní času odmítání valící se vlny nových požadavků. Ať už to zní sebemorbidněji, těch asi čtyřicet tisíc nad normál zemřelých seniorů v nedávné COVID-19 pandemii ten přetlak poptávky nad chatrnou nabídkou krátkodobě snížil, ale proboha to by nemělo být řešení (ani hrozící nová vlna úmrtnosti především u seniorů, pokud by se nezvládla energetická krize nutící k výraznému omezení zateplení bytů v nastávající zimě).
Levice by měla sladit noty
Je dobře, že úvodník toto konfliktní téma otevřel, podle mínění autora v některých pasážích z až příliš jednostranného úhlu, na jehož úskalí se snažil tento ohlas upozornit. Ale nedvojznačně nutno také závěrem říci, že i když budeme respektovat realitu rychlé příjmové/majetkové situace domácností seniorů, nic to nemění na nekompromisním požadavku na sociálně citlivou budoucí politiku státu, samozřejmě respektující příslušné mezinárodní závazky v této oblasti.
Jak tedy na jedné straně požadujme, aby se vůči možná sociálně slabší polovině, možná vůči až dvěma třetinám seniorské populace do budoucna pozornost státu nesnižovala, naopak, tak na straně druhé zase připusťme možnost méně velkorysého přístupu vůči těm, kteří do seniorského věku vstupují s vysokými důchody i dostatečnými finančními rezervami. Tím nemáme na mysli řádově jen stovky, možná i nízké tisícovky seniorských rodin váhajících, zda stráví léta zaslouženého odpočinku v Karibiku nebo na Malorce, či v blízkých Alpách, ale myslíme tím ten řádově asi půl či milion seniorů, u kterých lze vážně diskutovat o oprávněnosti vícezdrojového financování. Kde je tedy možné připustit třeba i variantu dílčího zatížení bohatších rodin alimenty, a to cíleně ve prospěch jejich nejstarších členů. Ostatně jde jen o další formy solidarity a způsob přerozdělování části majetku uvnitř rodin s cílem snížit zátěž státu (a snížit tak tlak na financování sociální péče jinak rozložené na všechny plátce), což je varianta, která je nesporně sociálně levicově komfortní.
Je opravdu o čem diskutovat, levice by i zde měla mít jasno, včas sladit noty, protože brzy půjde do tuhého.
Jaroslav ŠULC
