Po téměř sedmdesáti letech se Památník národního písemnictví přestěhoval do Petschovy vily v Praze 6 – Bubenči, kde byla otevřena stálá expozice Rozečtený svět. Společně se změnou působiště byl přijat i nový název Muzeum literatury.
Budovu jedné z vil postavených členy bankéřské a průmyslové rodiny dokončili v roce 1930 a již o osm let později prchají její majitelé před nacistickým pronásledováním Židů do USA. Rekonstrukce vily v eklektickém stylu, který používá a napodobuje prvky z více často i protichůdných slohů, začala po vyřešení soudních sporů o vlastnictví s hl. m. Prahou v roce 2017.
Úcta ke spisovatelům
Stálá expozice je rozdělena do deseti sálů v suterénu a přízemí. V patře vzniknou studovny a badatelny. Patrně nejzajímavější částí je panteon, který představuje zejména busty významných osobností literatury 19. století a drobné předměty, které za svého života používaly. Budování panteonů patřilo k připomínkám těchto velikánů, kteří se »stávají nesmrtelným tělem národa a zárukou jeho budoucí existence,« uvádí se v doprovodném textu.Úcta k mistrům slova se zde ale přirovnává k úctě »ke křesťanským světcům a světicím«, což je poněkud odlidšťuje a staví do role pouhých legend. Každopádně většina návštěvníků se jistě zastaví třeba u kazety s jídelním příborem Aloise Jiráska. K pracovnímu stolu Jaroslava Vrchlického zavedou návštěvníky figurky zvířat, které na něm vystavoval. K vidění jsou např. ilustrace Adolfa Kašpara k Babičce Boženy Němcové. Tento klidný prostor umožňuje se zamyslet nad dílem spisovatelek a spisovatelů, které pošlo zkouškou času. Tento sál je však spíše výjimkou.
Rozpaky nad hledáním Máchy
Tvůrci expozice neodolali touze po originalitě, která budí víc rozpaky než nadšení. Jedna z videoprojekcí třeba představuje K. H. Máchu, autora Máje, na módní přehlídce extravagantních oděvů, šperků i líčení. Základem se podle vystavené brožury stal text M. C. Putny Čí je Mácha?, v němž poukazuje na to, že každý chce mít svého Máchu podle toho, na co se zaměřuje – například Mácha nacionalistický, surrealistický, katolický či materialistický. Vyvrcholením pak je Mácha »deníkový chlívák«. Psal si prý velmi pikantní deníky, které si zájemci tajně opisovali a předávali. Kdo si nepřečte brožuru, která snad bude k dispozici i nadále, bude nad nyní oblíbeným »bořením mýtů« kroutit hlavou. V citátu z Analogu 4/91 se ale dozví, že nález opisu v 60. letech minulého století na půdě jednoho pražského domu není bez otazníků: »Jsme ovšem nuceni ponechat otevřenou otázku, zda opisy, jež tu byly objeveny, jsou pravé, anebo zda jsou zčásti podvrhem.«
Tento sál však poskytuje jiné zajímavosti. Je tu opsán text jedné z prvních kritik Máje, plný ostrých odsudků. Máj se dočkal ocenění až později. Nyní je pevnou součástí naší literární historie a inspiruje mnohé další umělce. Vystavený úlomek Máchovy lebky připomíná, že podle průzkumu kosterních pozůstatků nebyl básník subtilní postavy, jak si ho většinou představujeme, ale 174 vysoký muž s výraznými rysy tváře a lehce vybočeným orlím nosem.
Přivolávání příbuzných bytostí z dálky
Další bustu najdou návštěvníci samostatně v sále věnovaném Otokaru Březinovi. Vytvořil ji rovněž význačný umělec František Bílek někdy po roce 1906. Pozitivem expozice je, že každý při vstupu obdrží dvojlist o jednotlivých místnostech. Možná by stálo za to ho trochu upravit tak, aby texty byly přístupné nejen odborníkům. Tak třeba se zde píše: »Březinovu poetiku charakterizuje vizionářská spiritualita, kultivovaná metaforika s figurou oxymóra, lexikální a rýmové bohatství.« Bližší bude milovníkům literatury tento citát z díla Otokara Březiny z roku 1909: »Píšeme, abychom si ujasnili vidění. Tiskneme knihy, abychom zavolali příbuzné bytosti z dálky. Dosáhneme-li takové síly slova, že se dovedeme vyjadřovat prostě, přijdou.«
V místnosti je postaven jakýsi »hangár«, v němž zní podle popisky Ambient k básním Otokara Březiny. Ambient vychází z toho, že všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou. Těžko ale očekávat, že návštěvník bude v mobilu lovit význam slov, která nezná. V expozici na něho útočí videoprojekce, zvuky, úryvky z děl či deníků, takže je brzo zahlcen vjemy. Nicméně v přízemí ho jistě zaujme ještě místnost věnovaná svéráznému umělci Josefu Váchalovi. V této části expozice se tvůrci dostali až do období let 1948-1989 a dali si záležet na odsudku tohoto období. Jenže i tehdy vznikla díla, která vstoupila do české literární historie. S tím se vyrovnávají v uvedeném dvojlistu citátem z Českých rozhovorů z roku 1975, kdy Jiří Lederer řekl: »Slovo se má soudit podle toho, co říká, nikoliv podle toho, odkud zaznívá a kdo je vyslovuje. Česká literatura je jen jedna, vstupuje se však do ní dílem, nikoliv legitimací, obživenkou.« Tvůrci expozice do názvu tohoto sálu pro jistotu ale dali otazník: »Jedna literatura?« Muzeum literatury je otevřeno denně kromě pondělí od deseti do osmnácti hodin.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – autorka
