Chci přispět ke zformování silné mírové iniciativy

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s Matějem Stropnickým

Pamatuji vás jako člena a později předsedu Strany zelených, jako úspěšného místostarostu na Praze 3, náměstka pražské primátorky Krnáčové i kandidáta ČSSD do sněmovních voleb 2021 – a vždy jste razil levicový program. Co se s vámi politicky dělo od neúspěšných sněmovních voleb?

Je dobré si dát pauzu. Dění ale sleduji a po komunálních volbách jsem ho začal znovu i komentovat a spoluvytvářet. Čekal jsem, jestli to někdo zvedne, ale nevidím tu silnou mírovou iniciativu. Chtěl bych přispět k jejímu zformování, protože válka zcela jednoznačně nepřináší v ukrajinském konfliktu řešení ani pro jednu stranu. Spravedlivý, nekapitulantský mír má být klíčovým požadavkem protestů. Nejde totiž pouze proti válce, jde proti představě o moudré globální nadvládě Západu a její jediné pravdě. Jak snadno se totiž Pax Americana může změnit v Bellum mundi vidíme s hrůzou na Ukrajině den ode dne. Požadavek míru je v tuto chvíli jednoznačně revoluční: umožňuje vyrazit vládnoucím elitám moc z rukou. Mluvit jen o kompenzacích za zdražování, tak jak to předvedla odborářská demonstrace, je hluboko pod možnostmi, které současná situace poskytuje.

Nechybí vám aktivní politika? Jste také talentovaným publicistou, píšete ještě?

Píšu 20 let a nikdy jsem nepřestal, letos jsem publikoval nejvíc v časopise Argument a na Prahain. Píšu spíše do levicových, občas do alternativních médií, jak si říkají. Alternativní vůči hlavnímu proudu. Od této války jsem zcela ztratil zbylé iluze o tom, že mainstreamová média včetně veřejnoprávních usilují o objektivitu. Bojují v prvních řadách. Občas tak okatě, až je to nechutné. Seznamzprávy třeba tak pilně ničily před loňskými volbami sociální demokracii, aby Andrej Babiš přišel o koaličního partnera a skončil v opozici, až k porážce ČSSD skutečně zcela nepochybně přispěly. A způsob, jakým vedou rozhovor se Šmardou nebo Vrabelem? Michal Šmarda není zrovna filosof, ale to, jak se mu vysmívají a nepokrytě radují do ksichtu z pádu nejstarší české politické strany, nebo jak Ladislava Vrabela opatří šesti nálepkami, ještě než otevře ústa, to je úplné dno žurnalistiky. Pak už je jenom Vlajka. Mnohá média pracují aktivně pro novou vládu. I proto si Andrej Babiš koupil svá vlastní, aby tomu vůbec mohl čelit. A i proto levice není: žádná média s velkým dosahem nemá, protože na ně nemá.

Co nyní sledujete s větším zájmem, práci SZ, nebo sociálních demokratů? Kým se cítíte být více?

Ani jeden z těch dvou subjektů nevyvíjí žádnou činnost, kterou by stálo za to sledovat. Čeští zelení, vždy věrní epigoni své německé sesterské strany, jsou pro mne dnes válečnou stranou. Nemalá část prominentních postav našeho i světového environmentálního hnutí se v této válce bohužel zásadně diskredituje podporou války namísto míru, zelené strany zvláště. Je to tragické a pro mne i osobně bolavé hned ze dvou důvodů. Zaprvé je podpora války podporou zabíjení, zbrojení, militarizace společnosti a nenávisti. V genech zeleného hnutí přitom vždycky byl mír: Greenpeace je přece název nejvlivnější ekologické organizace na světě. Druhý nepřehlédnutelný faktor zásadního znevěrohodnění podstatné části zeleného prostředí je, že ať už si o přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku myslíte cokoli, touto válkou se těm, kdo o něj usilovali, vzdálil o světelná léta. Dochází ke změně toku investic v národních státech EU, místo energetického přechodu lijí státy peníze do roztáčející se zbrojní mašinérie a brzy budou navíc muset vinou nefunkčních sankcí zachraňovat vlastní ekonomiky před kolapsem. Zelení, kteří několik desítek let usilovali o útlum těžby uhlí a odchod z jádra k obnovitelným zdrojům – až tím mnohým lezli na nervy, teď tohle všechno zahodili ve prospěch podpory jedné strany velmi rozporného konfliktu a klidně přihlížejí, jak se Evropa vrací k jádru, ba i k uhlí. Co tedy znamenalo slavné klimatické heslo »Na mrtvé planetě není…« – dosaďte si cokoli. To heslo mělo za cíl říct, že klima je prioritou číslo jedna a až pak je cokoli dalšího. Nejradši bych jim teď řekl: Na mrtvé planetě nejsou lidská práva Ukrajinců, vážení. Ve skutečnosti je to tak, že na válkou zmítané planetě není žádný prostor pro klimatickou agendu, bohužel.

No a k sociální demokracii nejde říct ani to, co k zeleným: věnuje se v zásadě jen rozprodeji svého majetku.

Jak hodnotíte výsledky komunálních voleb? Nenastal již čas, aby se širší levice domluvila aspoň na komunální úrovni na jednotných kandidátkách?

Levicové strany tyto volby opět prohrály na celé čáře, a to ty tradiční, jako sociální demokracie a komunisté, i ty tzv. nové, liberální, jako zelení, Budoucnost a další. Levicoví voliči volí rádi neradi ANO a SPD, tečka, tak to v tuto chvíli je, to dnes vidí už každý. Myslím, že tomu společné kandidatury komunistů se sociální demokracií nepomohou, obě ty strany jsou zevnitř mrtvé. Komunisté jsou strašně přestárlí a sociální demokracie zdegenerovala mocí. Loni asi takový krok mohl odvrátit pád obou těchto stran mimo parlament (a patřil jsem k těm, kdo to úzkému vedení sociální demokracie jako možnost navrhoval), pro návrat do něj musí ale levice najít nový tvar. Příštipkařit na komunální úrovni mohou obě tyto strany jistě společně ještě řadu let, ale to není to, co by změnilo politické poměry sil.

Dovolím si nabídnout jedno časové srovnání: jsme-li 33 let od listopadu 1989, pak kdybychom tento počet let přičetli k únoru 1948, nacházeli bychom se v roce 1981. To bylo celé opoziční (disidentské) hnutí jednotné, ačkoli mělo proudy levicové i pravicové. Proč tedy není možné spojit opoziční hnutí levicové do jednoho proudu? Kateřina Konečná nabízela takovou spolupráci předsedovi ČSSD panu Šmardovi…

Nevím přesně, co bylo předmětem nabídky, ale Michal Šmarda je liberální politik, který se chce líbit v médiích hlavního proudu, nechce vystrašit byznys, a především, není ani nijak zvlášť opoziční (o antisystémovosti ani nemluvě). Michal Šmarda chce být s elitou kámoš, aniž pozoruje, že ho nahoře nikdo nebere vážně, protože elity žádnou sociální demokracii nechtějí, ani umírněnou, ani zelenou, ani šaškující a neškodnou, prostě žádnou. Pokud to nepochopil ani po tom rozhovoru na Seznamu, kde ho Dolejší a Stuchlíková vyváleli v hnoji, není mu pomoci. Co se týče Kateřiny Konečné, podle mne je velmi schopná, pilná a přesvědčivá, i když nesouhlasím zdaleka vždy. Ale co má vlastně kromě sebe a majetku komunistické strany? Obávám se, že nic. A lidé to vidí. Podporují ji osobně, nikoli stranu jako takovou. Ona každopádně na rozdíl od Šmardy aspoň ví, kde je levá a kde pravá, ale výsledky nemá nakonec v této konstelaci také žádné. Nikoli svou vinou, ale vinou mrtvé strany, na které lpí.

Jediné, co mi zůstalo po loňském roce spolupráce se sociální demokracií, je skvělé přátelství s Janou Maláčovou. Dvojice Maláčová-Konečná je pro mne jednou z hlavních nadějí levice u nás, ale budou muset překročit svůj stín a hodit své mrtvé partaje za hlavu. Pokud se ještě osobně neznají, rád budu jejich seznámení přítomen.

Bohužel občané již sklízejí »plody« té skutečnosti, že se pravice před volbami sjednotila a postupuje shodně, a rozdrobená levice se nedostala do Sněmovny. Jak hodnotíte premiérství Petra Fialy?

Výsledky vládnutí sociální demokracie a komunistické podpory vládě v minulém období nebyly pro voliče těchto stran přesvědčivé. Premiér sám je umírněný muž, nikoli fanatický ideolog jako Jan Skopeček nebo Markéta Pekarová. Drobnými, ale soustavnými kroky (zrušení EET, zrušení silniční daně, nezvýšení odvodů za státní zaměstnance do zdravotního pojištění, jimiž jen navázal na kroky prosazené již v mnulém období s Babišem, jako bylo zrušení výpočtu daně z příjmu ze superhrubé mzdy nebo zrušení daně z převodu majetku) pomáhá bohatším vrstvám obyvatel a byznysu, a jen velmi liknavě se odhodlává k velmi nedostatečné pomoci většině obyvatel nebo ke zdanění na válce a inflaci parazitujících odvětví. Vyčkáváním a kecáním o hledání řešení sleduje jednu jedinou věc: co nejvíc na té pomoci ušetřit, protože pomoct nechce. Neřekne to přímo, ale nechce. Jako prioritu má i nadále dvě odlišné věci: zmírnit tempo zadlužení a ulehčit bohatým vrstvám. Vláda není bezohledně neoliberální jako Topolánkova nebo Nečasova, je to konzervativnější kabinet, věří v to, že nerovnosti na světě jsou a budou, a otupuje jen jejich největší ostří.

Dokázal byste vy osobně nějak pomoci na poli sjednocování kandidátek levice?

Myslím, že takto věc úplně nestojí, to uvažování je příliš utilitární na dobu, která tvoří současný politický rámec. Dnes už jsme jinde. To, co vznikne, má být pestré, ale tu pestrost nevytvoříme společnými kandidátkami dvou mrtvých subjektů KSČM a ČSSD, jestli to myslíte takhle přímo.

Co je tedy dle vás třeba teď dělat? Jak pracovat na tom nejvážnějším, tedy na zformování silné mírové iniciativy?

Mír je jediným realistickým řešením současné války. Je potřeba k jeho požadavku spojit co největší množství sil. Proto musí být jeho požadavek, myslím, formulován tak, aby nevytvářel dojem, že má být kapitulací jedné nebo druhé strany, a zároveň nemá být coby lidový požadavek nijak konkretizován nebo podmíněn. Od toho jsou vlády, diplomaté a experti. My nemáme vymýšlet podobu jeho dohody, do toho bychom se akorát zamotali, máme pouze vládám začít hlasitě sdělovat, že neválčí naším jménem a že se mají o mír spravedlivý pro obě strany začít okamžitě zasazovat.

Dolehly i na vás existenční starosti? Koupil jste si zámek, který vyžaduje investice. Jak v něm žijete, rostou-li dramaticky ceny všeho?

Letos opravujeme podle zasmluvněných nabídek z loňského podzimu, takže co se týče oprav, projeví se u nás zdražení zásadně až v investicích v příštím roce. Musíme být mnohem opatrnější při jejich přípravě. Také se může stát, že přijde méně lidí např. v létě na divadlo, ze kterého čerpáme podstatné příjmy pro opravy. Ale uvidíme. Provoz domácnosti máme velmi úsporný, to je výhoda mého zeleného fanatismu: šli jsme na venkov mimo jiné žít udržitelněji, takže topíme vlastním dřevem v kachlových kamnech a spotřebičů máme minimum, protože nesnáším elektroniku.    

Proč voliči a voličky, kteří sami jsou na tom špatně, hlasují ve volbách pro pravici nebo střed?

Lidé, kteří jsou na tom opravdu špatně, myslím zpravidla nevolí vůbec, protože nevěří, že jsou jejich problémy ještě řešitelné, a když, tak ne politicky. Navíc jsou velmi stigmatizovaní a izolovaní jeden od druhého. Loni jsem chtěl, aby sociální demokracie postavila svou kampaň na oslovení lidí ve fabrikách, ti jsou na tom přece jen lépe, a je jich tu pořád milion tři sta tisíc, relativně zdaleka nejvíc v celé Evropě. ČSSD ale nebyla schopná z toho udělat hlavní program své volební kandidatury, na celek strany to bylo moc neobvyklé, odvykli si zajímat se o dělníky, chtěli spíš jenom zvyšovat tohle a tamto. My jsme s Janou Maláčovou šli tvrdě do boje za práva a mzdy zaměstnanců, nejprve kontrolami na pracovištích v rámci její ministerské gesce a pak na to navázanými požadavky v kampani. Ale centrální kampaň to nevyužila a nijak nás nepodpořila. V této obrovské zaměstnanecké skupině vidím pro levici i nadále velký potenciál, jejich práva a mzdy jsou lhostejné i ANO a SPD, a rovněž odbory dnes zastupují mnohem víc zaměstnance veřejného než soukromého sektoru. Tady je velký prostor a ti lidé mají podobné pracovní i životní podmínky, čili oslovit je musí být možné.

Jak se obrňujete před mediálními manipulacemi?

Nad touhle otázkou přemýšlím neustále, konec konců média jsem vystudoval. Co je manipulace, co jsou dezinformace, jak se při rozklíčovávání manipulací mediálního mainstreamu vyvarovat sešupu do dezinformačního prostoru, kde je pravda všechno a nic. Přirovnal bych to k víru. Je to velmi intelektuálně namáhavé, a kdo nemá silný vnitřní ideový kompas nebo aspoň zkušený zdravý rozum, velmi snadno se v tom, co je pravda a co je lež, ztrácí. Mnoho informací je částečně pravdivých, mnohé jsou neúplné, dochází k posunu významů, nadhodnocování některých událostí a bagatelizaci jiných. Když to teď říkám, myslím samozřejmě na válku, ale jde to zobecnit. Platí to bohužel jak pro mainstream, tak pro alternativu, a samozřejmě pro sítě. Jeden z dobrých způsobů obrany je častěji mluvit s živými lidmi, s přáteli i cizími – přímo. Není to řešení pro fungování médií, ale posiluje to odolnost proti zblbnutí.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv M. STROPNICKÉHO