Rok 2022 znamenal na poli světového hospodářského a politického dění sled bezprecedentních událostí. Od vypuknutí ruské agrese na Ukrajině, přes obří protestní vlny v postsovětském prostoru, tržní anarchii světového energetického sektoru vrcholící v dosud nejnevyzpytatelnějších inflačních a potravinových potížích v dějinách moderní doby až po největší sucho v Evropě za posledního půl tisíciletí.
Mnohých z těchto jevů loňského turbulentního dění nebyl ušetřen ani český kontext. Ten vygeneroval širokou reakci nespokojených s hospodářskou a klimatickou krizí, jež měla na veřejné moci vynutit odpovídající opatření vůči rostoucímu cenovému, tržnímu či klimatickému chaosu. Lze konstatovat, že ani široké protivládní iniciativě Česká republika na prvním místě, ani snaživým skupinkám klimatických aktivistů se nepodařilo strhnout na svou stranu dostatečnou podporu pracující veřejnosti a studentů. Velká iniciativa přišla vniveč. Mnoho bylo v obou případech exhibicionismu samozvaných vůdců, prázdných gest, nezodpovědné taktiky a organizačního šlendriánu. Naopak se nedostávalo propracovanějšího programu, skutečně přitažlivé alternativní vize ani včasné mobilizace veřejnosti v době takřka zralé pro revoluční změny.
Na konci léta o sobě dala poprvé vědět slibná iniciativa Česká republika na prvním místě. Politicky pestrobarevné seskupení slibovalo na úvodní, téměř statisícové demonstraci 3. září koordinovaný postup proti zbídačování většiny národa menšinou kšeftsmanů, oligarchů a jejich politických loutek. Ostře antisystémový (a mnohdy otevřeně antikapitalistický) náboj expoziční demonstrace platformy vyvolal na začátku podzimu paniku vládnoucích vrstev. Liberálně pravicová a provládní média spustila tirádu o podkopávání základů polistopadového zřízení, a měla pravdu. Tekutý hněv ulice se po dlouhé době přeměnil v nebezpečnou sílu, která i díky účasti expertního týmu spřáteleného s iniciativou formulovala požadavky na zestátnění klíčového průmyslu nebo volala po ukončení imperialistické války.
První pochyby však na sebe nedaly dlouho čekat. Navzdory vzniku koordinační rady, složené z předáků politických uskupení, patřilo hlavní slovo v projektu dvojici organizátorů, a sice Ladislavu Vrabelovi a Jiřímu Havlovi. Tento tandem aktivistů vzešlých z hnutí Chcípl PES (které započalo činnost v kunratické restauraci Šeberák během proticovidových opatření na konci roku 2020) strhával na sebe nejen hlavní pozornost médií, nýbrž i většinu organizačních pravomocí. Jak autor tohoto článku upozorňoval ve svém textu již zkraje října, aktivistické snahy šeberácké party se vždy vyznačovaly tíhnutím k silně přepáleným gestům a požadavkům, jež nikdy nebyly přetaveny v reálnou akci.
Již na úvodním protestu se organizátoři blýskli ultimátem vládní pětikoalici. Po 25. září měla v případě nedoručení demise čelit vláda vyhlášení občanského odporu na následující akci vrabelovců. Ačkoliv vláda demisi nepodala, k odvážnému požadavku se na svatováclavské demonstraci Vrabel s Havlem nepřihlásili, místo toho navrhli petici prezidentu republiky za odvolání vlády. Ta však skončila taktéž fiaskem, kdy nemožnost odvolání vlády na základě podpisů občanů potvrdil Jiřímu Havlovi osobně i prezident Miloš Zeman. Cesty obou otců platformy se poté rozešly, ovšem než se tak stalo, střihli si oba ještě několik veřejných hádek o příjmy z transparentního účtu. Na demonstraci k výročí 17. listopadu se po obrovském podzimním rozčarování sešlo při avizovaném »dobývání« České televize jen pár tisíc lidí, z velké části známých firem proticovidových či protimigračních protestů.
Vrabelovy akce se také s postupujícím podzimem čím dál víc vyznačovaly absencí reálného politického programu na úkor šíření obskurního a značně odrazujícího obsahu, tlumočeného často navíc šarlatány či věčnými kverulanty z okrajů čistě online politického spektra bez reálné základny.
Smutné je, že ani zástupcům levicových subjektů se nepodařilo včas uchopit iniciativu a protivládní hnutí směřovat k vzestupné tendenci účasti na demonstracích, cizelování taktické i programové práce. Výmluvy na nedostatečné finanční zdroje či nezájem veřejnosti neobstojí; ve světle úspěchu první demonstrace zařízené starou dobrou letákovou kampaní a úsilím aktivistů jednotlivých stran (Jindřich Rajchl ze strany PRO v létě s pozvánkou na akci 3. září takřka objel republiku) se pozdější úpadek jeví daleko více jako usnutí na vavřínech.
Jan BODNÁR
