Legendární, nepřizpůsobivý československý historik a enfant terrible českých historiků se pomalu stává sám historií – Jan Tesař letos 2. června oslavil na Slovensku v Brezové pod Bradlom devadesát let!
Nepřizpůsobivost je jedna z Tesařových vlastností, které si u něj snad nejvíc vážím. Obvykle se dnes přisuzuje Romům. Není náhodou, že Jan, vychovaný v odbojářské rodině, si mimo jiné vybral za svůj objekt bádání také romského »černého« partyzána Josefa Serinka a vydal o něm jedno ze svých stěžejních děl: trilogii Česká cikánská rapsodie. Vyšla v roce 2016 v nakladatelství Triáda.
Před několika lety jsem navštívil Jana v nemocnici na oddělení intenzivní péče. Myslel jsem, že se loučíme naposledy. Jeho osud se mi zdál předurčen – byl už v náručí smrti, ale vymanil se z ní a zůstal mezi námi. Nepřizpůsobil se!
Před mnoha lety v pařížském exilu chtěl zůstat politicky nezávislým, a když mu Zdeněk Mlynář řekl: »Když se nepřizpůsobíš, nežereš«, tak raději začal spolupracovat s Poláky. Později sám založil časopis Dialogy. Nepřizpůsobil se! Paradoxně plánovala v té době StB Jana z Paříže unést a umístit v některém z palestinských táborů, avšak při zachování jeho života a zdraví.
Po listopadu 1989 Jan Tesař do Československa nespěchal a napsal pamflet Co je to »havlárna«, později ještě »Antihavlárnu«. Vrátil se až po rozdělení státu – na Slovensko do Brezové pod Bradlom, oblasti, kde za druhé světové války byla velmi intenzivní partyzánská aktivita. Nepřizpůsobil se!
Že se Československo zřejmě rozpadne, předvídal již někdy v r. 1981. Jan na otázku, jak na to přišel, mi odpověděl, že zná český disent. Nyní je ve své vizi bohužel dále, domnívá se, že česká politika dospěla tak daleko, že ztratíme státnost a Německu přibydou dvě spolkové země.
Co Janu Tesařovi k jeho devadesátce popřát? Nejspíš to, aby se jeho vize nesplnila a aby se našlo více občanů, kteří se postaví na odpor, jako jsou třeba Ilona Švihlíková, Kateřina Konečná či Jan Kavan, kterých si proto Jan Tesař váží. Jistě by si přál, aby takových Švihlíkových, Konečných či Kavanů bylo víc, aby se množili podobně jako mrskavky, jakési malé potvůrky, kterých snad dělením velmi rychle přibývá, tak jak o nich bájil jednoroční dobrovolník z Haškova Švejka.
Měl bych radost, aby ti, kteří Janu Tesařovi zachovávají přízeň, si s ním alespoň symbolicky připili. Nejlépe prosím vodkou – jak říkal Charles de Gaulle, ta není tak nebezpečná jako whisky.
Děkuji Naší pravdě, že mně, jednomu z posledních žijících členů opoziční skupiny »Ideodiverzní centrum Dialogy« – tak nás nazývala StB – poskytla příležitost napsat něco málo k narozeninám svého dlouholetého skvělého přítele a nepřizpůsobivého bojovníka Jana Tesaře. Mainstreamová média si na něho těžko vzpomenou.
Jan PŘÍBAŇ, lékař a publicista
