Drama kolem »pochodu spravedlnosti«, zosnovaného Jevgenijem Prigožinem v sobotu 24. června, sledoval s napětím celý svět. Jízda bojovníků takzvané Wagnerovy skupiny (přes obsazení štábu Jižního vojenského okruhu v Rostově na Donu a strategické Voroněže) na Moskvu zpočátku slibovala pokus o státní převrat. Nakonec však zůstalo jen u hannibalského bušení na bránu metropole, z níž se nejspíše vyloupl prostředník přinášející nabídku, již v dané situaci nešlo odmítnout.
Pouliční boje uprostřed hlavního města se tedy nekonaly, ačkoliv ani uprostřed informačního chaosu pozdního odpoledne soboty 24. června nevypadaly šance případných obránců Moskvy příliš valně. Prigožin, majitel soukromé vojenské organizace PMC Wagner Group a iniciátor akce, stáhnul své bojovníky zpět do polních táborů na jihu Ruska a sám přesídlil na území běloruského státu. Ač světová veřejnost i s odstupem tápe z hlediska motivů aktérů na obou stranách, jen těžko lze uvěřit v deeskalaci u hlavního města coby konec sporů.
Neméně zajímavé však bylo entrée, jež o den předcházelo samotnému tažení. To představovalo audiovizuální vystoupení samotného Prigožina na sociálních sítích, v němž se rozpovídal stran skutečných příčin ruské invaze na Ukrajinu. Hovoří o neposednosti ruského armádního velení, které již svrběly prsty na spouštích po letech zamrzlého konfliktu. Zmiňuje se také o osobních zájmech mnoha činovníků milic na územích Doněcké a Luhanské lidové republiky, kteří, často provázáni s byznysem ruských oligarchů, čerpali peníze na neexistující výcvik taktických záloh pro případ ukrajinského úderu a mastili si kapsy při rozkrádání tamního průmyslu. Stranou nezůstal ani ministr obrany Ruské federace Sergej Šojgu; ten prý měl ambici šplhnout si u ruské veřejnosti po letech kauz ohledně neprůhledného rušení reforem v armádě. Nejpodstatnější Prigožinova výtka však směřovala vůči samotným ruským oligarchům provázaným s politickou mocí a Putinovou administrativou. Ty označil jako hamižníky, jimž dosavadní výnosy z rabování Donbasu připadaly malé, a tak chtěli více. Zmiňuje se také o vlivném ukrajinském podnikateli v ruském exilu Serhiji Kurčenkovi, spojenci sesazeného prezidenta Janukovyče, jenž převzal na okupovaných donbaských územích kontrolu nad exportem uhlí.
Závěr Prigožinova výkladu zní – putinovským režimem proklamativně udávané příčiny vpádu na Ukrajinu představují pouhé lži. Ve skutečnosti jde o dobyvačnou válku v zájmu velkého byznysu a upevnění moci putinovské politické a vojenské třídy. Je pěkné, že zrovna jeden z exponentů tohoto marasmu, oligarcha a majitel žoldnéřské organizace Prigožin, poukázal na skutečnou podstatu věci, tedy že počínání Ruské federace na Ukrajině představuje imperialistickou agresi s cílem získat nové vnější trhy a posílit domácí autoritářské zřízení. Jak již nějakou dobu víme, velkoříšský šovinismus Ruské federace se neštítí ohánět se denacifikací Ukrajiny, ačkoliv mění vlivné politiky a podnikatele za zajatce z praporu Azov; či nechává za své zájmy bojovat skupiny jako PMC Wagner Group, jejíž spoluzakladatel Dmitrij Utkin (mimochodem dlouhodobý zpravodajec GRU) se netají obdivem k hitlerovcům a pózuje s insigniemi SS vytetovanými na hrudi.
Ačkoliv dosud, dva týdny po události, nemáme veškeré indicie vedoucí k rozšifrování skutečného účelu pokusu o státní převrat v Ruské federaci, objevují se již dohady, jaký postoj v rámci hnutí zaujmout, přičemž jeden je nabíledni. Režim, který dovoluje miliardářům pěstovat si bojové skupiny schopné útočit v cizích státech i ohrožovat domácí obyvatelstvo, nepatří do ranku taktických a již vůbec ne strategických spojenců komunistického hnutí. I ve světle dění posledních týdnů nutno zaujmout na komunistické levici protiputinovský postoj, razantněji než kdy dříve. Lavírování mnohých příslušníků strany ve věci odsouzení putinovského zřízení musí nejpozději s tímto víkendem skončit. Prigožinův a Utkinův příběh není neopakovatelný, v atmosféře apatie vůči fašizaci veřejného prostoru a elit spolu se sociální krizí může vyklíčit velmi rychle.
Mysleme na to v těchto politicky těžkých časech při tvorbě obsahu pro náš tisk, během setkávání se spolubojovníky, uprostřed davů na protivládních demonstracích. Pamatujme na to, že příběh Jevgenije Prigožina představuje důsledek poměrů uvnitř putinovské Ruské federace. A také na to, že nejsou všichni jako oni. Vždyť jediní tři poslanci ruské Dumy, kteří se loni vzepřeli odsouhlasení imperialistické války na Ukrajině, byli naši. Odvaha Vjačeslava Markajeva, Olega Smolina a Michaila Matvejeva nechť je nám inspirací. Mají to rozhodně těžší než my.
Jan BODNÁR
